Článek
V každé restauraci se čas od času objeví někdo, kdo vám utkvěje v paměti. Někdo, kdo je prostě jiný, vyčnívá z davu. U mě to byl muž, kterého jsem si pracovně pojmenovala jako „Obědový Casanova“. Přicházel pravidelně, několikrát do týdne a vždy s jinou ženou po boku. Zpočátku jsem si říkala, že je to třeba nějaký terapeut, který se s klientkami schází na obědě, nebo snad personalista, který pracovní pohovory pořádá v restauraci? Ale kdepak! Brzy mi došlo, že jeho jediná terapie, je jídlo zdarma. Nikdy za sebe, natož za ženu, se kterou přišel, totiž nezaplatil.
Ze začátku jsem to brala jako roztomilou náhodu, že pokaždé přijde s jinou ženou. Třeba má jen smůlu, kdo ví. Následně už mě to začalo bavit, s kolegyní jsme si vždycky dávaly vědět, když dorazil s další ženou, aby byla v obraze i ta z nás, která zrovna nebyla v práci. Potom už jsem si myslela, že jsem snad součástí nějakého sociálního experimentu o tom, kolik žen za něj v řadě zaplatí oběd. Vždycky, ale opravdu vždycky za něj platila žena.
Jeho styl byl vždy stejný: přišel, usadil dámu ke stolu, poté si sedl naproti ní, vtipně konverzoval, najedli se a když došlo na moment placení, tak nastalo jeho oblíbené vrcholné číslo. Pohled plný překvapení a teatrální šmátrání po kapsách, které samozřejmě skončilo zjištěním, že u sebe nemá peněženku. V tu chvíli už jeho doprovod vytahoval peněženku a s úsměvem platil útratu za oba.
Začala jsem si říkat, jestli nejsem třeba svědkem nějakého nového trendu. Nebo jestli se nejedná o novou verzi feminismu. Těžko říct. Jednoho dne mi to už nedalo. Obědový Casanova přišel opět s novou ženou. Usadili se, ležérně konverzovali, smáli se. Po jídle se žena zvedla, že si musí odskočit. V tu chvíli jsem toho využila a po cestě si ji odchytila. „Nezlobte se, že vás ruším, ale měla byste vědět, že ten muž se kterým právě obědváte sem chodí pravidelně, pokaždé s jinou ženou a pokaždé si nějakou náhodou zapomene peněženku. Možná by bylo načase, aby ochutnal vlastní medicínu?“ usmála jsem se na ní a ona mi s klidným hlasem řekla, ať to nechám na ní.
Když přišlo na placení, vyndala kabelku na stůl, ledabyle do ní sáhla a prohlásila: „Hm, tak to vypadá, že jsem si dnes zapomněla peněženku já. Ale ty to jistě za mě dnes zaplatíš, viď? A pokud si nějakou náhodou peněženku zapomněl i ty, tak ti to tady jistě nechají napsané, přeci už si tady známý, že?“ a s vítězným pohledem a úsměvem se zvedla a odešla. Obědový Casanova beze slova zaplatil, a s výrazem, jako kdyby přišel o životní úspory odešel a už se nikdy neobjevil. Možná změnil restauraci, možná změnil strategii. Kdo ví.
Za příběh děkuji kamarádce Ráchel.
