Článek
Teplé květnové odpoledne. Konečně nastal čas, kdy jsem mohla ze skříně vytáhnout nějaké ze šatů, které na mě během zimy smutně koukaly z ramínka. Jenže když máte ruce pokryté tetováním, stává se z obyčejné procházky často nechtěný kabaret pro kolemjdoucí.
Stojím před skříní a přemýšlím, jaké šaty si dnes odpoledne vezmu. Obyčejné černé, s krátkým rukávem, nic extravagantního. Chci se cítit pohodlně. Moje ruce, potetované od zápěstí až po ramena, se na světle krásně vyjímají. Už dávno to není žádná novinka, tetování mám roky a už ho na sobě skoro ani nevnímám, zkrátka ke mě patří. Jenže pro některé lidi je moje kůže stále ještě něco mezi výstavou moderního umění a důkazem toho, že svět jde do záhuby.
Vyrážím do ulic města, užívám si teplo a volný den. Když v tom mě míjí dvě dámy v letech, evidentně na pravidelné zdravotní procházce. Už z dálky slyším jejich švitoření, ale jakmile se blíží ke mě, tak se švitoření mění v jasnou mluvu, a to mířenou na mou osobu. „Podívej se na ní, to je hrozný jak jsou dneska všichni mladí pokreslení.“ pronese jedna, zatímco ji druhá přitakává a kouká na mě tak, že mám chvíli strach, aby si snad neporanila krk. „Máš pravdu, vypadá jak z kriminálu a ještě se obleče tak, aby to každý viděl, jako kdyby se tím chtěla chlubit.“ doplňuje ji ta druhá. Snažím se to ignorovat, protože nebudu lhát, jsem zvyklá, nicméně jsou tak hlasité, že je opravdu nelze přeslechnout. A pak to přijde. Jedna z těch starších dam se na mě otočí, podívá se mi přímo do očí a chladně pronese: „Měla byste se stydět, takhle chodit na veřejnosti.“
Chvíli přemýšlím, jestli to právě opravdu řekla mě, nebo jestli jsem se přeslechla. Ano a ne, dojde mi okamžitě. S úsměvem se na ní podívám a povídám jí: „Víte, váš názor je mi platný asi tak, jako mrtvému zimník. Ale díky za připomenutí, že tetování je skvělý radar na lidi, kteří mají nutkavou potřebu jen tak komentovat druhé, aniž by se jich někdo na jejich názor ptal. A upřímně, ve vašem věku už byste mohla mít dost slušného vychování na to, abyste věděla, že tohle se nedělá. Hezký den.“ A s úsměvem také odcházím. Periferně vidím, jak obě dvě konsternovaně koukají, a ještě pronášejí něco o nevychované mládeži, což ve svých 33 letech beru jako kompliment. V hlavě mi zní vítězná fanfára, že jsem si to nenechala líbit a říkám si, že být „pokreslená“ je mnohem lepší, než být zapšklá.
A tak jsem si první letošní den v šatech užila dvojnásob. Nejen že jsem si připomněla, že je fajn být sama sebou, ale dokázala jsem se za sebe postavit. A to je super pocit. A až dojdu domů, tak se možná objednám na další tetování. Volného místa na sobě mám ještě dost.
