Článek
Sebeláska je krásná věc. To nepochybně. A poslední dobou se hojně propaguje. Co když se ale sebeláska stane výmluvou pro to, abychom ignorovali své zdraví? Dlouho jsem si říkala, že na mých kilech navíc nezáleží. Jenže jsem netušila, jak moc jsem naivní.
Je mi necelých 33 let a rozhodně jsem nikdy nebyla klasicky hubená holka. Ale taky jsem nikdy nebyla obézní. Celý život jsem sportovala, a to už od první třídy. Hrála jsem přes 10 let závodně házenou, tréninky 3×-x týdně, o víkendu turnaje, takže věčně v pohybu. Sport mě bavil i v soukromí. Jenže potom přišlo zranění, operace obou kolen, nástup na střední školu a sport se začal pomalu vytrácet. A kila přibývat. Pubertou jsem prošla jako holka krev a mléko, která nikdy neměla nouzi o kluky, i když nenosila velikost S.
Čas běžel, roky přibývaly a já poznala svého manžela. A znáte, jak se to říká? Když je ženská ve vztahu spokojená, tak se nebojí dobře najíst. Jaká je to pravda. Porodila jsem během tří let dvě děti a sama jsem si začala všímat, že se mi moje váha vymyká z rukou. Tehdy začal začarovaný kruh, kdy jsem si moc dobře uvědomovala, že už to není úplně v pořádku, ale zároveň jsem měla nutkání se uklidnit jídlem. Každý večer, protože přes den jsem jíst nestíhala. Práce, děti, člověk je v jednom kole. Jestli si za něco neskutečně vážím svého muže, tak je to to, že nikdy neměl na můj vzhled nemístné poznámky. Ano, bavili jsme se o mé váze a o tom, že to chci změnit, ale nikdy se mi neposmíval, fungovali jsme prostě jako manželé po všech stránkách bez problémů.
Sebeláska. Často skloňované slovo, které můžeme velmi často najít ve spojení s někým, kdo nemá úplně optimální váhu. Mít se rád je skvělá věc, a je to důležité, nicméně vaše zdraví je mnohem důležitější. K čemu vám bude sebeláska, když budete v padesáti mít infarkt, mrtvici, nebo umřete? K ničemu. Jednoho dne, kdy jsem se zadýchala i při chůzi do schodů, a velikost 46 mi byla malá, jsem si stoupla na váhu. 116 kg. 116 kg při výšce 168 cm. Bylo to jako neskutečná facka do obličeje a řekla jsem si, že takhle ne. Nečekala jsem na nový rok, nebo pondělí. Hned od dalšího dne jsem radikálně změnila svůj život. Žádné večerní přežírání, žádný fast food, limonády. Nic. Pravidelné a vyvážené jídlo, které se dnes dá připravit tak, že si člověk opravdu pochutná. Začala jsem cvičit. Napřed chůze, následně jsem zkoušela běhat, cvičila doma podle videí na internetu a postupně jsem začala pravidelně chodit i do fitness centra. Bylo to různorodé, a vlastně mě to po nějaké době začalo bavit. Nebudu lhát, začátky byly těžké. Nevydržela jsem moc, tělo mě bolelo, přeci jen 116 kg je dost. Ale veškeré odhodlání a vůle za to stálo. Po roce a půl vážím o 40 kg méně a mám pocit, že žiju nový život. Zase se ráda oblékám, přijdu si atraktivní, nestydím se za sebe. A hlavně, zase mám pocit, že žiju. Můžu venku dovádět s dětmi, můžu cokoliv, aniž bych měla pocit, že po pěti minutách námahy umřu vyčerpáním.
Mít se rád je důležité, ale zdraví máme jen jedno.Nedělejme z obezity něco, co je normální a přijatelné. Protože tak to není. Zároveň ale nezapomeňme na to, že obezita je nemoc a není tak jednoduché to změnit. A jestli i vy zápasíte s tím, že už se na sebe nemůžete podívat do zrcadla, tak to změňte. Nikdo jiný než vy to nedokáže. A stojí to za to. Dnes nechápu, že jsem to nechala zajít tak daleko, a jsem na sebe vlastně i pyšná, že jsem to dokázala. Z nešťastné ženské, která po večerech zajídala smutek je nyní ženská, která se líbí sama sobě a cítí se dobře. A hlavně je ta ženská zdravá a může tu být dalších několik let pro své děti, což je pro mě největší výhra.
