Článek
Byl to jeden z těch dnů, kdy máte pocit, že všechno kolem vás vám padá na hlavu a tak si řeknete, že je právě čas. Čas na velký úklid domova. Děti odjely na víkend k babičce, takže nám nic nebránilo v tom, abychom se s manželem na ten velký úklid vrhli. Vytahali jsme všechny krabice ze skříní, vysypali šuplíky, třídili staré věci a smáli se nad zapomenutými poklady z minulosti. Byla to taková naše malá domácí expedice do historie. Naší historie.
V jednu chvíli, kdy jsem se v pracovně snažila rozmotat klubko kabelů, slyšela jsem jak na mě manžel volá. „Ty hele, co je tohle?“ zavolal na mě. V ruce držel starou složku s papíry, kterou jsem si matně pamatovala z doby, kdy jsem potřebovala něco schovat před světem. A tím myslím před celým světem. I před mým manželem. Srdce se mi na vteřinu zastavilo, když jsem si uvědomila, co v té složce je. Než jsem stihla zareagovat, už v papírech listoval. Najednou se zastavil a v očích měl zvláštní výraz, něco mezi překvapením a nepochopením. „Proč tady máš zprávu z gyndy? A co tohle znamená?“ ukázal prstem na řádek lékařské zprávy, kde stálo jasně: Indikovaný výkon - interrupce. Ztuhla jsem. V tu chvíli se mi vrátily všechny pocity, které jsem tehdy prožívala - strach, nejistota, vina a zklamání.
Vzpomněla jsem si, jak jsem mu před pár lety řekla, že jedu s nejlepší kamarádkou na mini dovolenou. Potřebovala jsem totiž čas a prostor, abych mohla projít zákrokem, který jsem věděla, že by můj manžel nikdy neschválil. On vždycky toužil po velké rodině, zatímco já se tehdy, rok po narození dcery, cítila na dně svých sil a představa, že bych měla mít další dítě mě děsila. Nechtěla jsem manžela zranit, ale zároveň jsem nechtěla, aby se mě snažil přesvědčit k rozhodnutí, kterého bych potom litovala. A tak jsem mlčela.
Teď tu stál přede mnou, v ruce papír, který vše prozradil, a v očích prázdný výraz. „Proč si mi to neřekla?“ zeptal se mě tiše. V krku mi vyschlo a nevěděla jsem, jak mu to vysvětlit. „Protože jsem se bála, jak na to budeš reagovat. Nechtěla jsem ti ublížit, věděla jsem, že by si byl proti. A bylo to pro mě tehdy těžký už tak.“ odpověděla jsem mu upřímně. Chvíli zůstal ticho. Koukal do zdi a mě ta chvíle přišla věčná. Pak si sedl na postel, složil hlavu do dlaní: „Měl jsem právo to vědět. Chápu, že to pro tebe bylo těžké, jen mě to prostě mrzí.“
Sedla jsem si opatrně vedle něj. „Mě taky. Máš pravdu, měl si právo o tom vědět, ale já se opravdu bála. Nezvládla jsem to tehdy jinak. Bála jsem se, že tě ztratím.“ řekla jsem mu upřímně. Ani nevím jak dlouho jsme tam takhle potichu zůstali sedět. Krabice kolem nás zůstaly poházené, snad jako symbol toho, že jako první musí člověk posbírat to, co má rozházené uvnitř sebe a poskládat na své místo.
