Článek
Můj syn je pětiletý chlapec, který svou dobrou náladou a svým upřímným úsměvem dokáže rozzářit každou místnost. Je zvídavý, veselý a stále v pohybu. S mými rodiči má krásný vztah. Když jsou spolu povídají si, staví vláčky, malují nebo chodí na procházky do parku či na hřiště. Někdy mám až pocit, že právě s nimi je nejšťastnější na světě. I moji rodiče vypadají, že si společné chvíle užívají. Ale přesto je tu jedna věc, která mě trápí. Kdykoliv přijde řeč na to, že by mi moc pomohlo, kdyby u nich přespal, nebo s nimi jel třeba na menší dovolenou, tak narazím na neviditelnou zeď.
„Víš, dřív to bylo jiné. Naši rodiče byli v důchodu dřív, měli víc času, energie. My ještě pracujeme, chceme si taky užívat, relaxovat, věnovat se koníčkům,“ říkají mi opatrně, ale zároveň upřímně. Snažím se to chápat, doba se přeci změnila. Do důchodu se odchází později, lidé mají své záliby a málo volného času. Jenže někdy mě to opravdu mrzí. A nejde jen o praktickou stránku věci. Samozřejmě by se mi občas hodilo, kdyby syn mohl u mých rodičů přespat, abych si mohla třeba taky odpočinout, nebo dohnat nějaké pracovní věci. Ale nejvíc mě na tom mrzí to, že zřejmě nezažije to, co jsem jako dítě znala já. Prázdniny u babičky, společné výlety, večery, kdy babička čte pohádku, zkrátka všechny tyhle momenty, které se dítěti vryjí do paměti a nese si je v sobě celý život.
Někdy se přistihnu, že jim to trochu vyčítám, i když bych neměla. Oni syna milují, ale nechtějí být ti hlídací prarodiče. Mají svůj život, své aktivity a své plány. Učím se to respektovat, ale není to vždy snadné. Občas cítím únavu a někdy i osamělost v tom každodenním kolotoči povinností, ze kterých zkrátka nemůžu vystoupit. Snažím se ale i tak zajistit synovi různé zážitky a aktivity. A když potom vidím, jak se na sebe s prarodiči těší, jak si užívají společné chvíle, i byť třeba krátké, tak si říkám, že lepší něco než nic, a že i tohle má cenu.
Doba je zkrátka jiná. Možná už není samozřejmé, že prarodiče budou s vnoučaty trávit celé léto, nebo že budou vždycky k dispozici, když rodiče potřebují. Ale láska zůstává. A věřím, že i ty krátké chvíle, které spolu zažívají jsou pro mého syna důležité a jednou na ně bude rád vzpomínat. A já se učím být vděčná za to, co mám, i když to je někdy jiné, než bych si přála.
