Článek
Maledivy. Sen každého, kdo touží po průzračném moři, bílém písku a klidu, který léčí duši. Když jsem si konečně splnila svůj sen a koupila si zájezd na tyto tropické ostrovy, byla jsem nadšená, šťastná a vděčná. Představovala jsem si, jak budu popíjet drinky přímo z kokosu na pláži, opalovat se, koupat se a relaxovat. Jenže než se dostanete do ráje, čeká vás v průměru 14 hodin dlouhý let. Pro někoho 14 hodin pro sledování filmů, spánku a odpočinku, pro mě to bylo několik hodin očistce. A tím očistcem byl 14 hodin dlouhý let s dítětem za zády.
Ano, dítě. Čtyřleté, energické a jak se později ukázalo, tak i naprosto nezvladatelné. Sedělo přímo za mnou a během toho dlouhého letu jsem naprosto dokonale pochopila význam slova bezmoc. Když jsem se usadila na své místo, byla jsem plná očekávání. Věděla jsem, že let bude dlouhý, ale říkala jsem si, že kouknu na nějaký seriál, možná nějaký film, pospím si a nakonec to uteče. Optimismus mi vydržel přesně do chvíle, než se za mě usadila rodina s malým dítětem. To mě nejdříve zaujalo svým roztomilým úsměvem. Pomyslela jsem si, že to je ale roztomilý andílek a dál se těšila. Optimismus mě opustil asi po 20 minutách, kdy ten andílek začal kopat do mého sedadla tak, že jsem si přišla jako ve vibračním křesle.
První hodinu a něco jsem se snažila být trpělivá. Říkala jsem si, že je to přeci jen dítě a že ho to za chvíli přestane bavit. Děti jsou přeci živé a neposedné, chápu. Ale když vaše sedačka dostává každých pět sekund pravidelnou ránu, že se s jídlem skoro nestrefíte do pusy, začnete ztrácet nervy. Otočila jsem se tedy na jeho rodiče s prosebným pohledem.
„Mohli by jste si ho zkusit trochu uklidnit, prosím?“
„Paní, je to malé dítě, co čekáte, že asi tak uděláme?“ odpověděla mi jeho matka k mému velkému překvapení.
„Co čekám? Třeba to, že ho naučíte pravidla slušného chování, než se s ním vydáte na takhle dlouhý let? Nebo alespoň to, že mu vysvětlíte, že letadlo není hřiště a není tady sám?“
Ale ne, podle nich byl jeho neustálý pohyb směřovaný k mému místu naprosto normální a já byla ta divná a zlá.
Když jsem si už myslela, že kopání je to nejhorší, co mě během cesty potká, tak přišel další level dětského teroru - tahání za vlasy. Dítě se rozhodlo využít opěrky mé sedačky jako horolezecké stěny, z boku se jí chytalo a při každém prudším pohybu mi stisklo i vlasy. Rodiče? Stále nic. Občas mu řekli, ať toho nechá, ale jinak klid, jako kdyby tam nebyli.
Po tom, co mě přestalo bavit počítat kopance a zatahání za vlasy, tak začalo dítě zpívat. Hurá, konečně něco, s čím si dokážu poradit, sluchátka. Jenže kluk se do toho opřel tak, že byl slyšet i přes hudbu, kterou jsem si do sluchátek pustila.
Nejvíc mě na tom všem fascinoval přístup rodičů. Ten nezájem cokoliv řešit. Nezájem vychovávat své dítě. Když jsme přistáli, tak jsem je dokonce zaslechla, jak si oddychli, že ten strašný let s tou protivnou ženskou, je konečně u konce. Jsem si jistá, že tou protivnou ženskou mysleli mě. Ale víte co? Jakmile jsem vystoupila z letadla a ucítila ten slaný vzduch, viděla slunce, tak jsem na všechno zapomněla. Maledivy jsou skutečně ráj na zemi, ale cesta tam může být peklem.
A teď mě omluvte - jdu si dát drink a modlit se za to, aby cesta zpět byla méně traumatická.
