Článek
Pamatujete si na ty chvíle, kdy jste s partnerem společně plánovali budoucnost, jejiž součástí bylo i narození dítěte? Ty krásné představy o rodině, kde se oba podílíte na výchově, smějete se u prvního příkrmu a společně chodíte s kočárkem na procházky? No, tak přesně tohle se mi nestalo.
Když jsem byla těhotná, tak jsem často slýchala, jak nám dítě změní život. Jenže realita je taková, že nám dítě život nezměnilo. Změnilo ho jen mě. Partner zůstal v podstatě stejný, jen má nový argument, když se nepohodneme - „Vždyť jsi doma, tak se starej!“. A já začínám litovat, že jsem si dítě pořídila právě s ním. Každý den, kdy partner není v práci začíná stejně. Já vstávám se synem, a když už se náhodou partner vzbudí dřív, tak do mě jen drcne a se slovy: „Vzbudil se ti kluk.“ se otočí na druhý bok a zase spí. Když už se uráčí vstát, tak mi nezapomene připomenout, že bych „si měla nakrmit dítě, protože má hlad“, zatímco usedá na gauč k Xboxu. V tu chvíli mám pocit, že nemám dítě jen jedno, ale dvě. Jen to druhé je starší, hlučnější a sní víc jídla.
Když už navrhnu společnou procházku, tak se dočkám vždy stejné odpovědi. Že je unavený, a mám jít sama, protože já jsem prý doma, nechodím do práce a tak přeci nemám být z čeho unavená. Naprosto chápu, a cením si toho, že chodí do práce, ale přeci jen, starost o malé dítě je také náročná. Když mu tohle řeknu, odfrkne si, že přeháním, a že všechny ženský to mají stejně a nemají potřebu si stěžovat. Opravdu? Opravdu mají všechny ženy doma partnera, který se na výchově podílí tak, že maximálně upozorní ženskou na to, že "jí vstalo dítě"? Nemyslím si.
Začínám naprosto chápat, proč některé ženy otevřeně říkají, že doma mají děti dvě. Z toho jedno dospělé. Jen škoda, že to velké má řidičák, bankovní učet, nový Xbox a pocit, že domácnost a děti jsou jen a pouze ženské záležitosti a že jejich povinnosti končí tím, když jim skončí šichta v práci. A já? Já si jen přeju, abych se zase někdy cítila jako partnerka a ne jen jako služka a chůva v jednom.
