Článek
Známá se mě zeptala, jak se mi daří. Když jsem ji řekla pravdu, urazila se. Nedávno jsem po cestě domu potkala starou známou, kterou znám už od dětství. Samozřejmě jsme se zapovídaly. Vyslechla jsem si dlouhé stěžování na to, jak je všechno hrozný.
„To víš, všechno se neustále zdražuje. Vždyť kde na to člověk má brát? Ale v práci? Tam ti peníze nepřidají. To ne, Filipovi nepřidali už dva roky a to je v práci skoro každý den. Domu chodí večer, a za co? Za skoro minimální peníze. Rodičák taky nezvýší a normální rodiny mají dneska vyžít jak? Práci nemůžu sehnat, abych mohla vyzvedávat děti, nic. Jako jo, dostala jsem možnost dělat za pokladnou, ale to já prostě nechci, sedět celej den na zadku. A když už potřebuješ pomoc od státu, tak ještě čekáš na nějakou podporu, nebo příspěvek celej měsíc, nevíš kdy to přijde. Protože těm nahoře je přeci jedno, že nemáš jak zaplatit nájem, že jo. No, ale dost o mě, jak se máte vy? Povídej!“ ukončila svůj sáhodlouhý monolog, ve kterém si jen a jen stěžovala.
„No, my? My vlastně dobrý. Máme se fajn. Manželovi to v práci klape, povýšili ho na vedoucího oddělení, já si dodělala další kurz a teď v klidu dělám z domova mzdovou účetní a je to vlastně fajn. Děti jsou zdravý, chodí do školky, do školy, mají kroužky co je baví a jsme spokojení.“ řekla jsem ji úsměvem.
V tu chvíli jsem viděla ten její pohled. Pohled plný čirého naštvání a neuvěření. Okamžitě mi vmetla do obličeje, jestli ji chci jako naštvat, nebo jestli to beru jako možnost se chlubit a vytahovat.
Zůstala jsem na ní nevěřícně koukat. Však se mě zeptala jak se mám, tak co jí mám jako říct jiného než pravdu?
„Po tom všem, co jsem ti teď řekla, tak máš potřebu se tady nade mnou takhle vytahovat? Skoro snad až povyšovat?“ řekla mi k mému velkému údivu.
„No, počkej, cože? Zeptala si se mě, jak se mám, tak jsem ti odpověděla, jak se mi vede, na tom snad není nic zlého, ne? Nebo si mám něco vymýšlet, aby si neměla pocit, že jsi sama, komu se třeba úplně nedaří podle jeho představ?“ řekla jsem jí upřímně.
Nevím. Opravdu nevím. Poslední dobou mám totiž trochu pocit, že stěžování a nespokojenost je docela náš národní sport. Ale běda, jakmile se má člověk dobře, to je hned špatně, to se hned vychloubáš a vytahuješ. Ne. Nevychloubám a nevytahuju. Jen nesedím se založenými rukami a nečekám, co mi spadne do klína. Stejně jako můj manžel, který musel v jeho práci docela dost dřít, aby se dostal výš. Školu jsem si dodělávala na mateřské, s dvěma malými dětmi, taky to nebyl žádný med. Kurzy taky během mateřské. Bylo to náročné, ale věděla jsem, proč to dělám a to mě hnalo za tím, abych to vydržela a zvládla. A že někdo nemá vůli, motivaci a ještě ohrnuje nos nad nabízenou prací, a potom si stěžuje, že nemá nic, tak to je jeho problém, a nevím, proč bych před takovým chudákem musela ze sebe dělat něco co nejsem, jen proto, aby se on necítil méněcenný.
Po této slovní výměně názorů mi známá odsekla uražené „Čau“ a šla pryč. Trochu si myslím, že až mě příště potká, tak bude dělat, že mě nevidí. Ale víte co? Mně to vůbec nevadí.
