Návrat domů: Metro, dvě letadla a vybitá baterie v autě

Interval sice byl co půl hodiny, ale co by člověk neudělal pro to, aby s kufrem nemusel přestupovat. Nejvíc mě stejně okouzlilo, že metro vedlo rovinou. Ano, rovinou. Protože bylo nadzemní. Vlastně to byl spíš vlak.

Ze stanice do letištní haly to bylo kousek a jako první mě zaujala stěna plná úložných boxů na zavazadla. Nádhera. Ještě před bezpečnostní kontrolou jsme si v restauraci daly kafe a taky tu „kežadu“ queijadu. Člověk samozřejmě čeká, že to na letišti nebude echt Gold a že pečivo ze specializované prodejny bude lepší. Nebylo to tak. Tahle „kežada“ byla dobrá. Lahodná. Měkká a plněná. Tak nevím. Buď jsme barbaři, nebo se ty v Sintře nepovedly.

Margi přes letištní kontrolu prošla i se sardinkami a cca za hodinu jsme byly v Madridu, kde nás čekalo nepříjemné pětihodinové čekání. Tak nepříjemné, že jsem se asi týden po návratu v noci probudila s pevným rozhodnutím, že tam nepoletíme, když mají tak napálené ceny, že tam prostě tak dlouho čekat nebudu. Musela jsem si pak uvědomit, že už to mám za sebou a tohle rozhodnutí je naprosto irelevantní. Lakota je lakota.

Prošly jsme si letištní halu, porozhlédly se, co se dá kde jíst, a pak jsme skončily v Burger Kingu. Margi si dělala přípravu do školy, já jsem dělala všechno možné. Přečkaly jsme to líp, než jsem si myslela. Bylo to jako ty schody v Braze. Když je člověk psychicky připraven na nejhorší a to nejhorší nepřijde, má z toho nakonec dobrý pocit.

Nasedly jsme na druhé letadlo a kolem jedné v noci jsme přistály v Krakově. Přijela pro nás dodávka z letiště a pak jsme jely domů. Ne, tak jednoduché to nebylo. Dodávka přijela, potud to souhlasí. Šla jsem k autu a ani obraz, ani zvuk. Nechala jsem svítit a vybila si baterku. Nevěřícně jsem tam čučela a říkala si: Já jsem se narodila v neděli! Mně se takové věci nestávají! Ale na druhou stranu nejsem ani neomylné božstvo, takže čas od času něco zhavaruje. Nicméně jsem nebyla ani první, a dozajista ani ne poslední, komu se něco takového stalo. Na parkovišti byli připraveni tomu čelit a jeden z provozovatelů dovezl startovačku a já s jeho pomocí nahodila motor. Chtěl na pivo, ale měla jsem jenom 20 E. Je to na víc piv, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Měla jsem sice zaplacenou asistenci v pojištění, ale to bychom musely kdoví jak dlouho čekat, a tak moc peněz to zase není.

Druhý den jsem se dočetla, že 3.6. začala v Portugalsku dopravní stávka, včetně letadel, která se nevztahuje jenom na zámořská portugalská území. Takže ano, narodila jsem se v neděli.

Zbývá otázka: Stálo to za to? Určitě ano, protože to jediné, co vám nikdo nikdy nevezme, jsou vzpomínky. V Portugalsku jsme ani já, ani Margi nikdy nebyly. A obě jsme se tam chtěly podívat. V zásadě jsme zemi procestovaly po celé její délce, z jihu na sever. Samozřejmě jsme nebyly všude a rozhodně jsme tam nebyly dost dlouho na to, abychom mohly říct, že to tam známe, ale letmý ponor jsme si zkusily.

Když jsme o svých dojmech mluvily, zjistily jsme, že jsou si dost podobné. A určitě jsou odlišné od lidí, kteří tam buď jedou jenom na pláž nebo na festival, nebo si na všechno berou ony všudypřítomné tuc-tucy. Tím, že jsme si to projezdily hromadnou dopravou a poctivě odšlapaly po vlastních, jsou naše zážitky přece jenom autentičtější.

Margi říkala, že je to tam jiné. Mně to nijak zvlášť jiné nepřipadá. V tom smyslu, že by to nebylo evropské. Je to evropské. V architektuře a v jazyce jsou patrné neevropské vlivy, ale ve fungování jsem je nepozorovala.

Co se týká dopravy, nelze si stěžovat. Kromě autobusu z Leirie přijelo všechno na čas a nebudeme si tady nalhávat, že u nás se to neděje. Vlaky i autobusy byly čisté a spolehlivé, metro, jak v Lisabonu, tak v Portu bylo až překvapivě čisté. V Portu jsou navíc některé stanice umělecky vyzdobené. Ten systém je, jak jsem už řekla, nezvyklý, ale dá se pochopit. Nejvíc mě iritovalo, že se v místních autobusech nedá platit kartou, ale to mě irituje vždycky všude.

Památky, které jsme navštívily, byly vesměs opravené a přístupné, když si odmyslíme tu připraštěnou „čárovou“ organizaci a naprosto nezvládnuté davy v Regaleiře a Peně.

Když nad tím přemýšlím, až na Iniciační studnu jsem dostala, co jsem předpokládala, že dostanu.

Přesto je výsledný dojem lehce negativní. Lisabon tak moc ne, přece jenom je to hlavní město, ale Faro a Porto jsou zchátralé, pobořené, místy fakt nepěkné a zanedbané. V Portu se hodně staví a rekonstruuje, takže se to snad bude zlepšovat.

Podtrženo, sečteno: chtěla bych tam žít? Ne. Nechápu ten boom, který u nás v poslední době panuje.

Ráda bych to zakončila citátem: V cizině se mi nelíbí tolik věcí, že se cítím skoro jako doma, ale nevím, jestli to cituji přesně a kdo to řekl.

AI mi nabízí Wericha: „V cizině se mi nelíbí tolik věcí, až se mi líbí doma,“ ale myslím, že tam to nebylo, a domnívám se, že ten „můj“ citát utrousil Shaw nebo někdo podobně ironický. A i kdyby ne, tak ta moje formulace je rozhodně výstižnější.