Palác vévodů de Bragança: Jak legitimizovat svůj nemanželský původ

V sobotu jsme vstávaly opět brzo, protože jsme potřebovaly stihnout autobus v 8:45. Jely jsme do Guimarães, což je tady nejsložitěji vyslovitelné město. Bylo zataženo a lehoučce, opravdu lehoučce poprchávalo. Zvolily jsme odlišný přístup. Já jsem se rozhodla, podle místních, které jsem si omrkla z okna, ono mrholení ignorovat s tím, že to bude lepší. Margi si vzala horskou bundu do nepohody v domnění, že to bude horší.

Do Guimarães jsme dojely cca po hodině a vystoupily jsme opět na podzemním terminálu, který na nás neudělal nejlepší dojem. Ale pak jsme vylezly ven, přešly přes cestu a ocitly jsme se ve velmi moderním nákupním centru. Měli tam překrásné záchody.

Guimarães je základní portugalské město. Zde se zrodilo Portugalsko. Píšou to tam na zdi, takže to musí být pravda. Ale podle prvního dojmu to tak rozhodně nevypadalo. A pak už jsme se, podle navigace a rady jedné paní vydaly up, up, up, nahoru, nahoru, nahoru.

Došly jsme k soše Alfonsa Henriquese, po našemu krále Alfonse I., zakladatele portugalského království. Byl synem Jindřich Burgundského, portugalského hraběte. Když jeho otec zemřel, byly mu 3 roky, takže jako regentka vládla matka. Když dospěl, postavil se jí a porazil její vojska v bitvě u São Mamede. Odrazil také útok Alfonse VII. Kastilského a v roce 1139 porazil Maury a prohlásil se králem. Roku 1179 dostáhl uznání od papeže a Portugalsko se stalo samostatným státem.

V Guimarães jsou dva hrady. Hrad vévodů de Bragança a portugalský hrad základní. První hrad. První křesťanský hrad. Nebo aspoň jeden z prvních. Prostě hrad Mumadony Días.

Hrad vévodů de Bragança je blíže k cestě, po které jsme přišly, a navíc se v něm prodávají vstupenky.

Budování komplexu zahájil mezi roky 1420 a 1422 Afonso, hrabě z Barcelos, nemanželský syn Jana I. Portugalského a budoucí vévoda z Braganzy, po svém sňatku s druhou manželkou Constançou de Noronha.

V 16. století začala stavba chátrat, což se ještě zhoršilo v průběhu 19. století, kdy ji místní obyvatelé stále více využívali jako zdroj stavebního materiálu.

Roku 1937 byla na podnět ředitele památkové péče zahájena přestavba, která byla od samého začátku kontroverzní. V roce 1940 obecní úřad nechal ke vchodu paláce přenést sochu krále Afonse I. Nepíšou odkud.

V roce 1957 proběhly terénní úpravy prostor kolem zámku a v roce 1958 renovována kaple a v roce 1959 byl shromážděn a instalován nábytek. Téhož roku byl nový palác vévodů z Braganzy slavnostně otevřen pro veřejnost.

Dnes je část objektu přeměněna na muzeum, jehož sbírky a umístění má veřejnost poučit o historii paláce v 16. a 17. století. V rozsáhlých sbírkách jsou tapisérie z Pastrany, sbírka porcelánu portugalské Východoindické společnosti, kolekce portugalských jídelních souprav z významných manufaktur a vlámské gobelíny od Rubense.

První patro nyní slouží jako muzeum, jsou zde vstupy do věží a sály s kamennými krby, jako Salão de Banquetes (Hodovní síň) a Salão dos Passos Perdidos (Sál ztracených kroků), se stropy navrženými jako obrácené dřevěné kýly lodí. Tento podivný název se má vztahovat k „čekárně“, ve které lidé netrpělivě chodili sem a tam, a tak ztráceli kroky.

My jsme se tam s Margi taky ztratily, sobě navzájem, protože jsme šly každá na jinou stranu. Samozřejmě, že jsem ji šla hledat a našla jsem ji teprve, když jsem se vrátila zpátky do Sálu ztracených kroků. „Zmizela jsi mi, tak jsem tě šla hledat do kaple, a tam jsi nebyla. To už mě poněkud zneklidnilo!“ vysvětlila jsem jí.

V kapli mají nádherné vitráže. A i přesto, že nás, stejně jako v drtivé většině portugalských památek, po prohlídce první místnosti zase vyhodili ven, je v paláci celá řada krásných, nově rekonstruovaných místností.

Vzdálenost obou hradů vede k otázce, proč vévodové prostě nepřestavěli ten původní hrad, jako se to obvykle dělalo, když už majitelé starý hrad nepovažovali za dost pohodlný nebo vyhovující moderním, v té době moderním, požadavkům na bydlení nebo reprezentaci. Tedy za předpokladu, že si nové sídlo nenechali postavit někde na rovině.

Odpověď se skrývá v tom, že hrabě Alfonso z Barcelos byl nemanželského původu. Guimarães bylo všeobecně uznáváno jako „rodné město“ Portugalska a jeho hrad symbolizoval základy národa, nezávislost a královskou moc. Alfonso tedy postavením svého hradu v blízkosti toho původního vizuálně legitimoval svou existenci spojením s počátky portugalské monarchie. O sedm generací později jeho potomci usedli na portugalský trůn a setrvali na něm až do hořkého konce.

Když jsme u té potřeby legitimizace kvůli nemanželskému původu. Alfonsův otec Jan I. byl sám nemanželským synem svého předchůdce, Petra I. Dynastii, která svůj původ odvozuje od Jana I., se říká dynastie Aviz, té, která ho odvozuje od Alfonsa, se říká Bragança. Jsou to nemanželské větve Burgundské dynastie, která je vedlejší větví Kapetů. Byli to příbuzní francouzských králů. I když, příbuzní Kapetů byli skoro všichni králové, ne-li úplně všichni.