Článek
Na dnešek jsme měly v plánu Palácio Nacional, kde byly vstupenky na celý den a bylo jedno, kdy přijdete, a Quintu da Regaleira, kde měli vstupenky na přesný čas, a jelikož na dopoledne už byly vyprodané, musely jsme vzít zavděk termínem v 16:30.
Seznámily jsme se s funkcí kartiček navegate na místní dopravu. Jsou sice papírové, ale dobíjejí se. Pán v pokladně nás upozornil, ať je nevyhazujeme. Byla to dobrá rada, protože na nádraží v Sintře bychom se bez nic přes turnikety nedostaly ven.
Cesta do Sintry trvá asi 40 minut a na trase je něco, co vypadá jako Jižní město v Praze. Prostě sídliště od obzoru k obzoru.
V portugalských památkách se většina prohlídky odehrává venku
Palácio Nacional jsme viděly hned před sebou. On se nedá přehlédnout. Má takové dva velmi šeredné komíny, o kterých jsem se domnívala, že mají nějakou zvláštní funkci, když tam takovou šerednost nechávají.
Pak nás čekal další kontakt s portugalskou specialitou: i když to vidíte přímo před nosem, jdete tam komplikovanou oklikou. Nechtělo se mi věřit navigaci, ale šli tudy všichni, tak jsem uznala, i když nerada, že my budeme muset taky. I když to bylo naprosto proti logice. Proti středoevropské logice, která podezřelá esíčka nezahrnuje. Ale mapa nelhala a dorazily a jsme přímo před zámek.
Více podrobností na mém kanále
Palácio Nacional je bývalé sídlo portugalských králů. V 8. století stál na jeho místě jeden ze 2 maurských hradů. Ten druhý se zachoval a krásně se vyjímá na vysokém kopci cca 3 km odtud. Původně zde sídlil maurský vládce regionu, dokud Alfons I. ve 12. století oblast nedobyl a nezískal hrad pro sebe. Současná podoba je především výsledkem stavebních prací z 15. a 16. století. Nejstarší dochovanou částí je kaple s maurskou mříží na stropě ze 14. století. Dlaždice mají připomínat koberec. A ty komíny, které se mi tak nelíbí, jsou z kuchyně.
První sál, do kterého jsme přišly, byl Labutí sál. Je pojmenovaný podle labutí namalovaných na stropě, má jich být 30, tedy stejně, kolik bylo nevěstě. Ve skutečnosti je jich 27. Píšou v průvodci. My jsme je nepočítaly. A nevěstě nebylo 30, ale 33. Onou nevěstou byla infantka Isabela, dcera Filipy z Lancasteru. A labuť byla symbolem anglického krále Jindřicha IV., Isabelina strýce. Byla také symbolem věčné věrnosti, běžným v tehdejších romancích, kde rytíři pluli po řekách v člunu taženém labutí, aby zachránili dámy. A ženichem byl Filip III. zvaný Dobrý z Valois. Isabela byla jeho třetí manželkou. Sál má francouzská okna, kterými se dá projít na terasu, na které je nádrž s vodou. Chytré. Přírodní klimatizace.
V Labutím sále se konala královská svatba
Dalším pozoruhodnou místností je Sál strak. Oficiální průvodce říká, že jde o nejstarší stropní malbu v paláci a zobrazuje 136 strak s motem krále Jana I. „por bem“, tedy „k dobrému“. Straky mají v zobáku růži, která pravděpodobně odkazuje na anglický rod Lancasterů, ze kterého pocházela jeho manželka Filipa. Ale existuje k němu i neoficiální legenda uvedená v díle „O Romanceiro“ spisovatele Almeidy Garretta vydaného v letech 1843-1851, která říká, že královna Filipa jednoho dne přistihla svého manžela, jak líbá na čelo nejkrásnější dvorní dámu. Řekl, že to byl jen polibek a královna omluvu přijala, ale ostatní dámy začaly šířit pomluvy. Takže nechal na strop namalovat tolik strak, kolik bylo dvorních dam, protože straky jsou známé tím, že dělají zbytečný hluk. Garrett ovšem byl něco jako „národní buditel“, a jeho dílo bude historicky podobně „věrné“ jako Jiráskovy Staré pověsti české.
Nejúžasnějším sálem je sál Erbovní. Je zde 72 erbů hlavních portugalských rodů a také erb Vasca da Gamy, který sice nebyl šlechtic, ale měl velké zásluhy. Sál nechal vyzdobit král Manuel I., který se původně neměl stát králem a na trůn se dostal proto, že zemřel následník, jeho bratranec, a také 5 jeho starších bratrů. Svou identitu tedy nestavěl na svém otci, ale dědečkovi, králi Janovi I. Manuelův erb je ve středu kopule, pak jsou erby jeho 8 děti. Pak následují erby šlechticů. Azulejus zobrazující galantní scény byly přidány až v 18. století.
Nejkrásnějším sálem je Erbovní sál Manuela I.
Pak tam byl ještě balkónek s výhledem na kapli, která je pravděpodobně krásná, ale zrovna tam bylo lešení. A byly jsme i v kuchyni, kde jsou vidět ty ošklivé komíny zevnitř. Prostě jsou tam dvě díry. Nevím, jestli to mají nějak zasklené, nebo jim tam prší, nebo tady nikdy neprší, každopádně jsem čekala, že tam bude něco speciálního, ale nic. Já samozřejmě nerozumím fyzice unikajícího kouře, ale myslím, že by nemusely být tak šeredné.
Dokončily jsme prohlídku a šly do zahrady, která končila tak nějak divně ve zdi. Mám pocit, že kdyby se mohlo projít dveřmi na konci zahrady, ke kterým vedou schůdky, člověk by se ocitl na střeše vedle těch komínů. Ale nesmělo se tam. Takže jsme si jenom vyfotily velmi fotogenické nebe a šly se podívat, kde by se dalo co sníst.
K zámku patří zahrady, které končí ve zdi
Zbývá dodat, že Palácio Nacional utrpěl škody při zemětřesení v roce 1755, ale podle dobových pramenů byl obonven „ve starém stylu“. Včetně těch komínů. Jsou z 15. století, měří 33 m a mají být inspirované francouzskou a anglickou středověkou architekturou. Od roku1910 je palác národní památkou, ve 40. letech 20. století byl rozsáhle rekonstruován.
