Plavba po řece Douro: Šest mostů a vybydlená nábřežní promenáda

Na nábřeží jsou četné stánky, které nabízejí plavbu, nejčastěji s názvem 6 mostů na řece Douro. Stojí u všech stejně, a to 20 E, trvá cca 50 minut. Konkrétně jsou to mosty: Ponte da Arrábida, Ponte Dom Luís I, Ponte do Infante, Ponte de Dona Maria Pia, Ponte de São João a Ponte do Freixo. Koupily jsme si tedy jízdenky u náhodného stánku a protože jsme ještě měly čas, šly jsme se porozhlédnout kolem.

Nabízel se Eifellův most, respektive na most Ludvíka I., Ponte de Dom Luís I. Jeho autorem ale není Eiffel, nýbrž jeho bývalý spolupracovník Théophile Seyrig. Ten s Eifellem ukončil spolupráci v roce 1879. Rozešli se, protože jeho podíl na stavbě nedalekého mostu Marie Pii byl upozaděn a také se finančně nedohodli.

Mosty vypadají podobně, ten Ludvíkův má navíc dole lávku pro pěší a impozantnější „brány“ nebo jak to nazvat. Na lávku se dalo jít hned dole z nábřeží, kdybychom ale chtěly jít nahoru, kde jezdí vlaky, představovalo by to nepříjemné stoupání po prudkých schodech. Most vede, logicky, na druhou stranu řeky, kde je cosi strašně rozpadlého a zanedbaného.

Konkrétně je to klášter Serra do Pilar. Hrozný není ani tak klášter, jako ta konstrukce pod ním, výklenky, které připomínají šuplíky na rakve. Ve skutečnosti je to opěrná konstrukce, která stabilizuje svah, na které klášter stojí, je to jistě technicky vyspělé a vynalézavé a je to UNESCO památka, ale vypadá to teda strašně. Je třeba říct, že to, co je za řekou, už není Porto, je to Vila Nova de Gaia.

Na loď se nám podařilo se nám nasednout včas, takže jsme měly místo „u okna“, tj. na lavičce na boku lodi. Jinak tam měli židle. Nevím, nakolik je to bezpečné, kdyby byly vlny, ale to není můj boj. Zatáhlo se a bylo dost chladno, ale odmítla jsem půjčení šálu, protože jsem věděla, že se šplháním do kopce, až půjdeme na metro, zase dostatečně prohřeju.

Mimochodem, Douro možná znamená Zlatá řeka a možná taky ne. Název nejpravděpodobněji odkazuje na keltské dur nebo dubr, což znamená prostě voda nebo řeka. Podobně jako v Egyptě Nil. Řeka. Ale tam je to jednodušší, protože tam žádná jiná řeka není. Taky to může souviset s latinským duris, tvrdý, což může souviset s tvrdostí a ostrostí jeho břehů. Ale ta zlatá varianta se mi líbí nejvíc, protože se tam vozilo portské, které bylo a je zdrojem financí.

Pluli jsme tam a zpátky a výhled by byl hezký, kdyby okolí nebylo tak neutěšené. Porto je architektonicky zajímavější než Lisabon, protože přežilo zemětřesení v roce 1755, takže tam můžeme vidět různé stavební styly. Myslím, že svahy jsou tam ještě příkřejší než v Lisabonu, což je pro infrastrukturu krajně nepraktické. V Portu i v Lisabonu jsou záplavy tuk-tuků, protože se to nikomu nechce šlapat. Jak jsem říkala, zapomeňte na pohodovou romantickou procházku. S výjimkou pobřeží a některých zahrad. Nutně tam musí být problém s kanalizací, jak jsme se mohly přesvědčit včera v té podezřelé restauraci.

Škoda, že jsme nepluli až do oceánu, ale tam by asi bylo třeba bytelnější plavidlo než naše loďka. Ale i tak to bylo fajn.

Portugalsko je v poslední době údajně atraktivní destinací na důchod. Já bych tady žít nechtěla. Vadí mi ty nekonečné kopce a to jsem tady nemusela řídit a parkovat. To bych si už vůbec nedovedla představit. Vadí mi ta špína a zanedbané uličky. Jasně, ty se najdou všude, ale „výstavní třídy“ bývají vypulírované. Jsem ráda, že jsme sem jely, ale co se mě týká, byla jsem tady poprvé a naposled.

Po plavbě jsme se vrátily do ubytování a začaly se balit. Margi měla obavy, jestli proveze sardinky, které měla jako suvenýry, protože přesahovaly limit tekutin v příručním zavazadle. Ale pak se dočetla, že existuje portugalská sardinková výjimka, což znamená, že jich i v příručním zavazadle můžete vyvézt neomezené množství. Takže snědla jenom jednu krabičku a ostatní si zabalila.

Už nás nečekalo nic. Jenom cesta domů. Přes Madrid.