Článek
Historická tramvaj. Zní to dobře, že? Dokud nejste uvnitř. Oni vám to prodají jako jedinečný zážitek a super věc a kdesi cosi. Ve skutečnosti tramvaj jede velmi neatraktivními částmi města. Respektive, když se díváte na řeku, OK. Ale když vyjdete na stranu u zdi, je to hrůza. I když je to „výstavní třída“, nikdo se tady ani nepokoušel o Potěmkinovu vesnici. Je to prostě oprýskané, otřískané, opadané a škaredé jak noc.
Passeio Alegre znamená Šťastná procházka. Kupodivu je to pravda
Kromě toho tramvaj dělá hrozný kravál a hrozně háže. Když musíte stát, máte na výhybkách pocit, že vám někdo tluče kladivem do chodidel. Je to unikátní zážitek, ale ne v tom smyslu, v jakém si ho představujete. Je to esence čistého utrpení. A protože tam cestou nastupovali i lidé, kteří měli „měsíčníky“, protože jinak se jízdné kupuje – v hotovosti – u řidiče a neplatí tam celodenní přenabitá karta na MHD – usoudila jsem, že neexistuje jiná možnost, jak se do těch končin dostat. Protože proč by někdo jezdil nepohodlnou, přecpanou historickou tramvají, kdyby mohl jet nějak slušněji?
Více informací a na mém kanále
Linka č. 1 jezdí po stejné trase od roku 1872, má 13 zastávek a jízda z konečné na konečnou trvá 40 minut. No, absolvovaly jsme to, máme to odškrtnuté, a až mi někdo bude příště vnucovat historický dopravní prostředek, okamžitě začnu hledat náhradní alternativu. Chybami se člověk učí.
Oč horší byla tramvaj, o to hezčí byl parčík Passeio Alegre. Mimochodem, znamená to Šťastná procházka. A je to šťastná procházka. Je to na rovině. Zvláštní, jak málo stačí člověku ke štěstí po týdnu pobytu v téhle skalnaté a hornaté zemi. Je to přes parčík a je tam klid. A je tam moře.
V Portu to není tak diskutabilní jako v Lisabonu. Je to jasné jako facka. Jsou tam proti sobě dvě hráze s majáky. Co je před hrázemi, je řeka, co je za nimi, je oceán. Když jsem ho uviděla, smířilo mě to s osudem a zaplavil mě pocit intenzivního štěstí. Nechala jsem Margi, aby šla na hráz, shodila jsem boty a zamířila do vody. Nebo spíš voda ke mně.
Od tramvaje jsme se příjemným parčíkem vydaly k oceánu
Kabelku jsem si položila na pláž, mimo hranici přílivu, aby se nestalo, že mi vlna podrazí nohy a já i s ní sletím do vody, a vyhrnula jsem si nohavice až pod zadek, abych si je nenamočila. Měla jsem v úmyslu jít do vody tak po kolena, ale oceán se mnou měl jiné plány. Přišla první vlna a já jsem propadla půl metru do země. Pochopila jsem, že je čas vrátit se zpátky a otočila se čelem vzad. Přišla druhá vlna a zasáhla mě tak, že vyhrnování nohavic se rázem jevilo jako ta nejzbytečnější věc pod sluncem. Ale bylo tak horko, že to jenom zasyčelo a uschlo.
Větší problém byl, že se moře blížilo k mé kabelce, a to podstatně rychleji, než jsem myslela. Takže jsem ji musela zachraňovat. Vzala jsem si ji k sobě, protože to bylo bezpečnější, a vrátila se do vln. Byla bych tam s radostí skočila, protože moře je moje celoživotní láska, ale přece jenom to byl oceán a vlny byly prudké a ve vodě byly skály. Několikanásobné trpké zkušenosti spojené s otřískáním o kameny mě naučily, že drzost vůči oceánu se nevyplácí. Není to přehrada. Je to úžasná, nádherná síla, vůči které je jediným rozumným přístupem pokora a opatrnost. A to mi ani jedna z těchto vlastností není vlastní.
V Portu je hranice řeky a oceánu jednoznačná
Buď jak buď, mohla bych tam sedět věčně a dívat se do vln. Miluju vodu, miluju to nekonečno, miluju moře a oceány. Prostě je to pravá podstata mé duše. A to jsem se musela narodit v zemi, která moře nemá. Věčná škoda. Třeba tam jednou na důchod odejdeme. To by byla krása. Když už člověk musí být starý, ať má aspoň před očima krásné věci.
Čas se nachýlil a tak jsme si vyfotily pevnost a šly jsme hledat restauraci na oběd. Upřímně řečeno, nepamatuju si, co jsem jedla. Jídlo mě, na rozdíl od moře, nezajímá. Kdyby to šlo, jedla bych amarouny nebo bych každé ráno polkla pilulku, abych se zbavila té otravné nutnosti přikládat palivo. Kromě jídla jsme si daly mousse de chocolat a taky portské, protože jsme v něm našly zálibu.
Miluji moře a mohla bych se na něj dívat věčně
Po jídle jsme se vypravily na tramvaj, abychom si to utrpení prožily ještě jednou. Člověk si na všem musí najít něco pozitivního a říká se, že utrpení posiluje charakter. Tentokrát se nám podařilo nastoupit včas, abychom si sedly, ale bohužel už bylo místo jenom na té straně u zdi, takže výhled nebyl nic moc. Ale aspoň jsme se vyhnuly tomu bušení kladiv do chodidel. Je mi líto lidí, kteří tak kdysi museli cestovat den co den. Obecně je mi líto každého, kdo musel kdysi cestovat. A myslím, že lidé z budoucnosti budou litovat nás, jak hrozné bylo naše cestování. Někdo by měl konečně vymyslet teleport. Ale četla jsem, že to z fyzikálního hlediska není možné, stejně jako překonat rychlost světla. Na druhou stranu si kdysi taky nedovedli představit, že by létalo něco, co je těžší než vzduch a když už jsme se dopracovali až na Měsíc, můžeme doufat, že i to kodrcání bude jednou zapomenutou minulostí.
Dorazily jsme na konečnou stanici Infante na nábřeží pod kostelem sv. Františka, kde jsme byly včera, a šly jsme hledat loď.
