Článek
Vedle je Jardim do Infante Dom Henrique, což není nikdo jiný, než Jindřich Mořeplavec. Má to tedy být zahrada, ale je to park, nebo spíš travnatá plocha, na jejímž konci, na tom vzdálenějším od řeky, je Mercado Ferreira Borges, což je historická tržnice z roku 1885, tudíž historická památka, ale vypadá jak pěst na oko. Hlavně proto, že je červená a do zástavby se naprosto nehodí. Ale ono je to na břehu Doura jedno. Obecně to tam vypadá hrozně.
Šly jsme si koupit vstupenky a měly jsme ještě asi hodinu čas, takže jsme šly vedle do kostela sv. Františka, kam se sice nešlo do kopce, ale šlo se tam do mnoha, mnoha schodů. Margi říká, že schody ke kostelu znamenají překonávání překážek a Kristovo utrpení, když stoupal na Golgotu. Řekla jsem, že teď musíme trpět my, jeho následovníci.
Výhled z Burzovního paláce narušuje červená stavba Mercado Ferreira Borges
No, k tomu utrpení. Za prvé je Igreja de São Francisco velice, převelice zdobný kostel. Měla jsem za to, že františkáni byli chudý řád. Ale já tomu nerozumím, čerpám výhradně z románu Jméno růže. Tenhle kostel nebyl postaven s ideou chudoby. Nesmělo se tam fotit, ale i tak jsem si vyfotila jeden boční oltář. Protože v Portugalsku mají k utrpení tak nějak realističtější vztah než my, nebo jak to nazvat. Utrpení je zobrazováno tak nějak explicitněji. Zatímco u nás Kristus trpí tak nějak decentně a elegantně, tady je zakrvácený a dorasovaný.
Více informací na mém kanále
Výstavba kostela proběhla v letech 1383-1410. Je nejlepším příkladem gotické architektury v Portu. Od potlačení řeholních řádů 1834 do 1839 sloužil kostel jako celní sklad. Výzdoba to naštěstí neodnesla. Nebo je skvěle zrekonstruovaná.
A pak už jsme šly do Burzovního paláce. Vetřely jsme se dovnitř o něco dřív, protože jsme potřebovaly na záchod. Přišla velice malá průvodkyně s velice nepříjemným hlasem a řekla, že se nikde nebudeme zdržovat, protože je tam hodně prohlídek po sobě.
Ten palác je velkolepý. Myslím dokonce, že velkolepý je slabé slovo. Na každém milimetru zdi, podlahy, nábytku, prostě všeho je cítit, že mají peníze. Hodně peněz. Mraky. Byli do vydřiduši. AI to přepsala jako vytři duši. A vydřiduch je dobré slovo.
Uvnitř paláce je vidět, že je burza bohatá
Byla tam místnost s portréty všech ředitelů burzy. Pokud si to Margi správně pamatuje z výkladu, je možné, že příštím ředitelem bude žena. Takže ředitelkou. Byl tam kabinet Gustava Eiffela. Žil zde dva roky a nejviditelnější stopou jeho pobytu je most Marie Pii postavený v letech 1876-1877. A Eifellův rukopis je vidět na první pohled. Pak je tam Zlacený sál s obrazem královny Marie II.
I Palácio da Bolsa má svůj wow sál. Je to arabský sál. Podařilo se mi tam vejít první, takže to byl ohromující dojem. Byl postaven proto, aby okouzlili na Araby, kteří byli jejich významnými obchodními partnery. A jedny dveře jsou trochu mimo centrální osu, protože pouze bůh může být dokonalý. Ale toho si nikdo nevšimne, dokud vás na to neupozorní. A sál vám vyrazí dech.
K vidění jsou portréty všech ředitelů burzy
Po prohlídce mě Margi zatáhla do nějaké restaurace, kterou našla na netu. Jmenovalo se to Intrigues nebo tak nějak. Byla to hrozná díra na schodech. Z minibalkonku byl, v první řadě, výhled na řeku, ale my jsme seděly jako ve vlaku někde v zadní řadě, takže na nás akorát táhl záchod. Daly jsme si portské, a to ruby, protože nám řekli, že tawny je dražší a stejně to nepoznáme, což byla pravda.
Arabský sál vám vyrazí dech
Pak to měli ve „výhodné sadě“ s mouse de chocolate, což bylo dobré, ale tady podmáčené, což mě ujistilo v přesvědčení, že hlavním znakem portugalské kuchyně je podmáčenost. Servírovali to s olivovým olejem a posypané solí. Margi tedy měla 2 portské a já 3, což je zmátlo a chtěli nám zaúčtovat jenom 4, ale přiznaly jsme se, že jich bylo 5. Chtěli nám to jedno odpustit, že jsme byly čestné, ale zaplatily jsme ho. Protože když vypijete 3 portské, je vám jedno, že musíte do kopce nebo do schodů. Šly jsme na São Bento, což je zjevně hlavní dopravní uzel, a pak už domů.
