Do Třeboně za kulturou. Divadlo a hrobka

Výlet do Třeboně v šestičlenné skupině jsme plánovali velice, velice dlouho. Myslím, že už od února. Moje sestra koupila lístky na divadelní představení Bílá paní na vdávání a rovnou jsme si našli ubytování, protože jsme se obávali, že ho pro pak pro tak velkou grupu neseženeme. Vlastně jsme tam jeli slavit kamarádčiny kulaté narozeniny.

Jeli jsme dvěma auty. To, ve kterém jsem neseděla, vyráželo asi o hodinu a půl dřív. Ale nakonec jsme v Třeboni byli podstatě dříve my. Protože měli poruchu a museli se asi 100 km vracet pro náhradní vozidlo.

Moje sestra celou cestu opakovala, že musíme všem koupit pláštěnky, protože je špatná předpověď. Jak prozíravé.

Dorazili jsme asi dvě hodiny před začátkem představení a šli jsme se ubytovat do apartmánu, který byl v domě ze 16. století přímo na náměstí, doslova naproti zámku.

Druhé auto dorazilo asi tři čtvrtě hodiny před začátkem a šli si vyložit věci a převléknout se na představení. Do zámecké zahrady jsme přišli relativně pozdě, takže když chlapec, který dohlížel na usazování, viděl, kolik nás je, poslal nás z druhé strany. Což byl bonus, o kterém jsme zatím neměli ani tušení.

Představení bylo skvělé. Scénárista odvedl vynikající práci se slovními hříčkami a historickými narážkami a herci byli excelentní. Byli tak vtipní, že jsme prakticky celou dobu řvali smíchem. Zejména lovci duchů si to užívali a do svých improvizací zahrnuli i počasí. Musím říct, že mě překvapilo, jak „nekorektní“ humor v dnešní době projde – a je to dobře. Nenudili jsme se ani minutu.

V polovině představení měla být 20 minutová přestávka, ale organizátoři ji vzhledem ke špatné předpovědi počasí prozíravě zrušili. Protože zatímco Bílá paní zpívala: „Cítím, jak bouře jde blíž…“, bouře opravdu přišla. Společně se slejvákem. Zakuklili jsme se do pláštěnek, které si moje sestra vyotravovala cestou a ocenili jsme onen neočekávaný bonus míst na druhé straně. Protože nad námi byl velký strom, který dopad slejváku zmírnil, a tak jsme mokli o něco méně, než ti, kteří seděli blíže ke vchodu.

Vzhledem k počasí jsme herců tleskali méně, než si zasloužili, ale myslím, že to pochopili. Kromě toho měl Filip Blažek zrovna narozeniny, takže on i jeho kolegové jistě ocenili, že můžou jít někam do sucha slavit.

My jsme také slavili, ale kvůli dešti jsme nemohli jít na terásku s krásným výhledem, což nás velice mrzelo.

Druhý den jsme šli na vycházku po centru, oslavenkyně se na zámeckém nádvoří fotila se sovou a pak jsme zamířili na obědo-snídani do pivovaru a 2×, ve dvanáct a v jednu, jsme odložili výlet parníkem. Moje sestra šla vrátit sklo a když se s ní barman loučil a přál jí hezký den, prohlásila, že se ještě vrátí, že my ze Severní Moravy vydržíme hodně. „A on říkal, že to poznal, že jsme ze Severní Moravy. To teda nevím jak,“ prohlásila sestra. „Asi slyšel, že před slova, která začínají na „o“ nedáváme „v“,“ vysvětlila jsem jí, načež nám sdělila, že ještě jde „vobjednat voperol“.

Ve dvě už jsme plavbu zmeškat nechtěli, a tak jsme se vydali na hráz rybníka Svět. Tam jsme z ručně psané cedulky seznali, že máme smůlu. Plavby byly kvůli silnému větru zrušeny. A tak padlo rozhodnutí jít do Schwarzenberské hrobky, ať máme nějakou kulturu. Celou cestu po hrázi strašně fučelo a byla taková zima, že to vůbec nepřipomínalo srpen.

Na vstup do hrobky jsme čekali asi dvacet minut, během kterých proběhla tato památná diskuze: „Je je tady pohřbený i Karel Schwarzenberg?“ – „Určitě. Tady žije… tady nežije celá jeho rodina!“ Prohlídka má dvě části. První část se odehrává v kapli, kde se dozvíte o historii stavby, druhá dole v hrobce, kde se mluví o jednotlivých zesnulých. Oslavenkyni volaly obě děti a chtěly jí popřát k narozeninám. „Nemůžu ti to vzít, jsem v hrobce,“ napsala jim. „Ty jsi na narozeniny v hrobce, jo?“ – „Jo. Taťka mě sem pozval…“ Během přesunu z kaple do hrobky pršelo, ale na cestu zpátky už se to naštěstí vybralo. Mimochodem, Karel Schwarzenberg tady pohřbený není.

Ráno bylo krásně a parníky už jezdily. Ale měli jsme to daleko domů, a tak jsme vyrazili na cestu. Všichni byli nadšení a už se domlouváme, že si to příští rok zopakujeme.