Historické centrum Porta: Hlavní město azulejos a věž plná fóbií

Za to je hlavním městem azulejos. Jsou všude. Vyrazily jsme metrem na stanici Trindade, kde jsme přestoupily na směr São Bento a pokračovaly v jízdě načerno. Protože v Portu si musíte lístky pípat i když přestupuje z jedné linky metra na druhou, což jsme nevěděly. Naštěstí nás nikdo nenachytal.

Stanice São Bento, technicky vzato centrum Porta, nás uvítala strašným kraválem a totálně rozkopaným okolím. V hale bylo narváno turistickými skupinami. Musí být fakt radost se tam prodírat s kufrem.

Nádraží São Bento bylo provizorně uvedeno do provozu v roce 1896, oficiálně až do 20 let později, tedy roku 1916. Hlavní atrium stanice je obloženo dlaždicemi s historickými tématy. Dlaždice o rozloze přibližně 551 m² představují převážně historické scény odehrávající se na severu země a tradiční venkovský život. V horní části je na barevném vlysu zobrazen vývoj dopravy, který končí slavnostním otevřením železnice.

Azulejos byly vyrobeny a instalovány v letech 1905 až 1906. Vyznačují se typickým secesním stylem s použitím pastelových barev. Kromě azulejos jsou dalšími pozoruhodnými aspekty stanice střecha nad kolejemi a monumentální fasáda, která vykazuje silný francouzský vliv, patrný zejména v bočních věžích, se stylem typickým pro školu ve Fontainebleau, oscilujícím mezi renesanční architekturou a Belle Époque. Tu jsme neviděly, protože byla v lešení.

A pak jsme pokračovaly, do kopce, jak jinak, ke Kapli duší, oficiálně Kapli sv. Kateřiny.

Capela das Almas byla původně jenom dřevěná kaple. Stavba dnešní budovy začala na konci 18. století, kdy se Bratrstvo duší a ran svatého Františka přestěhovalo z kláštera Santa Clara do kaple svaté Kateřiny. V tympanonu hlavního průčelí je erb sv. Františka z Assisi a sv. Kateřiny. Zvonice má 2 patra. Vitrážové okno zobrazuje duše. Do roku 1929 byla kaple pouze bílá. Dnes tvoří obklad 15 947 dlaždic, které pokrývají přibližně 360 metrů čtverečních stěn. Zobrazují výjevy ze života svatého Františka z Assisi a svaté Kateřiny.

Pak jsme zamířily do dalšího kopce. Centrum Porta má topografii jako horská dráha. Nahoru dolů. A ještě přes vykopávky a díry. Přeplněnými uličkami. Vedrem. Je to úmorné.

Zamířily jsme do jiného kopce, k Torre dos Clérigos, Věži kleriků. Koupily jsme si vstupenky a šly jsme počkat do kostela, až nás pustí dovnitř. A během toho jsme viděly návštěvníky, kteří se objevovali v různých průhledech pod kopulí. Což nám napovědělo, že nás čeká to samé.

Bratrstvo kleriků, které věž nechalo postavit, vzniklo v roce 1707 s cílem pomáhat duchovním. Práce na kostele začaly v roce 1732 navzdory nežádoucímu sousedství Hřbitova oběšenců a byly dokončeny v roce 1779. Věž má 75 metrů, 6 pater. Po 225 schodech se dostanete na 2 balkóny na různých patrech, což umožňuje výhled do okolí. V minulosti sloužila k měření času, každý den v poledne z ní zazněl výstřel, ako telegraf a maják pro plavidla na řece Douro, vyvěšovala se zde vlajka, když dorazil náklad zboží. Poslední rekonstrukce proběhla v roce 2014 a v roce 2025 ji navštívilo 1,5 milionů turistů.

Pustili nás dovnitř a pak to začalo. Věž není jenom věž. Cestou tam máte výhledy. Nejdřív dolů do kostela, pak ven. Schody nevedou nahoru. Vedou nahoru a dolů. Asi abyste to neměli tak monotónní. Cestou si odpočinete v různých výstavních sálech. Je tam apartmá, církevní nádoby, dřevěné sošky a především galerie různě zbědovaných Ježíšů.

Výstup na samotnou věž dokáže aktivovat celou řadu fóbií. Především klaustrofobii, protože jdete po opravdu velmi úzkém schodišti. Taky je tam tma, možnost vypadnout oknem v úrovni kolen, a samozřejmě výška. Držela jsem se drsné zdi tak svědomitě, že jsem si poškrábala ruku.

V jednom patře nás vyfotili. Na lavičce před bílou zdí. Nejdřív jsme měly jásat a pak jsme měly dělat, že jedna druhou shazujeme dolů. Margi řekla, že já mám shazovat ji. Což mi nečinilo problém.

Na první balkón, za hodinami, jsem ještě vylezla, tedy, lépe řečeno vykoukla. Na druhý, který byl ještě výš, jsem jenom vystrčila nos a pomáhala jsem si dolů, abych nedostala panickou ataku.

Na zpáteční cestě nám prodali fotky, měli tři, vzaly jsme si 2, za 15 E. Margi říkala, že tady z toho Američani udělali Disneyland a že tu shazovací fotku pošleme rodičům, aby viděli, jak jsem se k ní celou dobu chovala.

Dokončily jsme prohlídku věže a šly jsme na oběd.