Sé de Porto: Portugalský otec zakladatel, skautský sjezd a jeřáby

Objednala jsem si extra hamburger se sýrem. Dostala jsem housku se sýrem a vajíčko. Jsem neponaučitelná. Už si nic takového dávat nebudu. Margi si dala něco, co se jmenovalo francesinha. Byly to dvě veky potopené do něčeho, co měla asi být pivní omáčka s rajčaty. Byla tam šunka a chorizo. Prý to bylo dobré, ale já bych to nejedla.

Nabyla jsem dojmu, že hlavním těžištěm portugalské kuchyně je rozmočené pečivo. Chtěly jsme si k tomu dát portské, protože nedat si v Portu portské je zločin proti lidskosti. Ale číšník nám to rozmluvil, a tak jsme si opět daly pivo. A portské jsme stejně dostaly. Zadarmo.

Je to zásluha Margi, která se pustila do debaty s jedním z číšníků. Byli tam dva. Jeden v našem věku, který se mi líbil. Oni jsou Portugalci fakt hezcí chlapi. I v našem věku, což už se u nás moc nevidí. Margi ale mluvila s tím druhým, který byl o generaci starší, myslíme si, že to byli otec a syn. Zjevně mu byla sympatická, a tak nám pak donesl po skleničce jako pozornost podniku a říkal, že když ho budeme pít někde jinde, máme si dát tawny.

Dočetla jsem se, že tawny znamená „zlatohnědý“, zatímco druhý typ, ruby, znamená „rubínově červené“, což ostatně dá rozum. Rozdíl je ten, že ruby zraje 2-3 roky, u velkých producentů v betonových nebo nerezových nádržích, zatímco tawny zraje 3 roky a více v dřevěných sudech a prochází procesem opakované filtrace, takže už nemá tak sytou červenou barvu, ale zato má plnější a výraznější chuť. Ale, co si budeme, my to nepoznáme. Ale to, které jsme dostaly, bylo skvělé.

Pak jsme šly do katedrále. Ano, do kopce. Cestou jsme potkávaly davy skautů obého pohlaví a všeho věku. Pochopily jsme, že tam mají sraz. Ale nevěděly jsme, co to pro nás znamená.

Před katedrálou je socha Vímary Perese. Vímara Peres je portugalský Břetislav I. Prostě Portugalec základní. Úspěšně bojoval proti Maurům, Arabům a Berberům a za své zásluhy byl odměněn hraběcím titulem. Založil město, které podle sebe nazval Vimaranis.

Vímara Peres má sochu před katedrálou proto, že k jeho panství patřilo i město Portus Cale nebo Gale, přičemž portus znamená latinsky přístav a ono cale nebo gale je patrně odvozeno od názvu obyvatel Callaeci nebo Gallaeci. Nebo to může být odvozeno od keltského slova pro přístav, v dnešní irštině je to slovo caladh a ve skotštině cala, případně jde o odvozeninu od slova calatum, zátoka nebo malý přístav. Takže Přístav přístav. Přístav v zátoce. Ona tam je zátoka. Vlastně je to ústí řeky Douro. Ale asi se dalo plout proti proudu. Také to může pocházet z řeckého slova kallis = krásný, nebo latinského cale = teplý. Dneska na tom místě stojí Porto, to si asi nemusíme vysvětlovat.

Do katedrály nás nepustili, že je to dnes uzavřeno… pro skauty. Škoda. Konala se zde svatba Jana I. s Filipou z Lancasteru, kteří nás provázeli po celou dobu našeho cestování, takže by se jejich příběh tak pěkně uzavřel. V jedné boční kapli tam mají stříbrný oltář a za hlavním oltářem je magnetitová deska, která přitahuje střelku kompasu, což má kolemjdoucím připomínat ty, kteří padli v roce 1801, když bojovali se španělskými vojáky, kteří katedrálu obsadili. Úspěšně. Dlužno ale říct, že katedrála byla opravená a byl od ní krásný výhled do daleka. Do všech světových stran. To zas ne. Jenom přes půlku horizontu. 180 stupňů. Přehlédnout těch druhých 180 vám logicky brání budova katedrály. Prostě je tam terasa, ze které vidíte na řeku a část města, což za moc nestojí. Ten pohled na město. Řeka vypadá dobře.

No nic. Prohlédly jsme si pranýř z roku 1945, ano, to není překlep, skutečně je z 20. století. Jde o repliku z roku 1797. Nechala jim tam postavit městská rada. Asi aby lidé nezlobili. Nebo aby tam měli nějakou další historickou památku, když jich tam mají tak málo. A pak jsme šly dolů. Ty schody jsem viděla na mapě a byla jsem pevně rozhodnuta po nich nejít. Protože jsou… no, vypadají spíš jako ferrata než jako schody ve městě.

Mimochodem, kolem katedrály byly jeřáby. Porto je nejen hlavní město azulejos a portského, ale i jeřábů. A je hrozně otřískané, zchátralé a vůbec vypadá jako Přívoz v Ostravě. Obraz úpadku a zkázy. Šly jsme uličkami, kam bych se po setmění neodvážila, a kdybych to věděla, tak ani za dne. Všechno je zašlé a omlácené a vypadá to tak nebezpečně, že máte pocit, že z některých dveří, které jsou provizorně spravené prkny, někdo vykoukne a píchne vám kudlu do zad, nebo vás unese a prodá na orgány nebo vás aspoň donutí dát mu přístup k účtu. V mém případě by si sice moc nepomohli, ale to nemůžou předem vědět. Bylo to nepříjemné jak smrt.

Četla jsem, že je to kvůli tomu, že jsou v Portugalsku nějaké nepřívětivé dědické zákony, takže se Porto vylidňuje a zůstávají tam pouze staří usedlíci, zatímco mladí lidé se stěhují pryč. Taky to bude souviset s tím, že Portugalsko je od ztráty kolonií prakticky neustále v hospodářské krizi. A s politickým vývojem v jeho moderních dějinách. Asi to budu muset blíže prostudovat. Ale teď ne. Nelíbí se mi to a vůbec se mi do toho nechce. Ale na druhou stranu bych chtěla pochopit, co se tam děje. Někdy příště.