92-letý prezident, no a co? A vy, lenoši, byste chtěli do důchodu již v 65 letech?

V afrických zemích není dlouholeté prezidentské vládnutí žádnou výjimkou – spíše pravidlem. Třiaosmdesátiletý Teodoro Obiang Nguema Mbasogo vládne Rovníkové Guineji už od října 1982, tedy neuvěřitelných 43 let. O měsíc kratší rekord drží Paul Biya z Kamerunu, dnes 92letý muž, který se stal prezidentem ještě za dob, kdy Ronald Reagan začínal v Bílém domě.

Na pomyslné třetí příčce stojí Yoweri Museveni z Ugandy, u moci od ledna 1986. To bylo v době, kdy se svět teprve chystal na pád železné opony.

Dnešní osmdesátník se od té doby nezměnil tolik jako ústava, kterou si podle potřeby několikrát upravil – například zrušil věkový limit pro prezidenty.

A pak je tu Isaias Afwerki, který v květnu 1993 stál u zrodu nezávislé Eritrey – a dodnes stojí i na jejím čele.

Prezident v africkém pojetí není jen politik – je symbolem stability, „otec národa“, a někdy i jeho nejbohatší muž. Moc zde není prostředkem k dosažení cílů, nýbrž cílem samotným.

Silné osobnosti se v těchto zemích často opírají o armádu a stranické (i kmenové) struktury, které jsou s nimi ekonomicky provázané. Volby se konají, ale výsledky bývají předvídatelné – když už ne přímo zmanipulované, pak alespoň „správně nasměrované“.

Opozice bývá rozptýlená, občanská společnost slabá a média většinou loajální.

Milion chvilek pro kamerunskou nebo eritrejskou demokracii bychom tam hledali opravdu marně.

Afrika má samozřejmě i opačné příklady – země jako Ghana, Senegal či Zambie ukazují, že demokratické střídání moci není nemožné.

Nicméně dlouhověkost vůdců z Rovníkové Guineje, Kamerunu či Ugandy připomíná, že některé režimy se staly doslova „prezidentskými monarchiemi“.

Tito muži přežili několik generací voličů, studenou válku, globalizaci i covidovou pandemii. Zatímco jejich občané často zápasí o základní životní jistoty, oni vládnou v palácích obehnaných zlatem, zbrojnicemi a věrností těch, kdo si bez nich nedokážou představit vlastní existenci.

Možná nejpřesněji to kdysi vystihl Nelson Mandela, který po jedné dekádě odešel dobrovolně:

„Vůdce, který zůstane příliš dlouho, přestává sloužit lidu – a začíná sloužit sobě.“

Afrika dnes stojí na rozcestí. Mladá generace, která vyrostla s mobilem v ruce a internetem v kapse, už nechce žít v nekonečných prezidentských epochách. Chce změnu, otevřenost a férovost. Jenže staré struktury moci se drží zuby nehty – a křeslo, které kdysi bývalo symbolem služby, se proměnilo v trůn, z něhož se neodchází.

-------------------