Článek
Norské drama Až na věky nepatří mezi filmy, které diváka ohromí velkolepým dějem nebo překvapivými zvraty. Jeho síla spočívá jinde – v nepříjemné autenticitě.
Podceňovaná Režisérka Lilja Ingolfsdottirová natočila komorní vztahový film, který místy připomíná téměř terapeutické sezení. A právě proto funguje tak mimořádně silně.
Snímek zaujal už na Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, odkud si odnesl několik ocenění včetně ceny za ženský herecký výkon. Kritici i diváci se shodovali, že jde o jeden z nejsilnějších emocionálních zážitků festivalu.
Příběh začíná téměř idylicky. Maria potká sympatického Sigmunda, vznikne vztah, děti, společná budoucnost. Jenže pak přijde střih o několik let dopředu – a místo romantiky sledujeme vyčerpanou ženu, rozpadající se partnerství a domácnost plnou napětí. Film velmi přesně zachycuje moment, kdy se dva lidé ještě formálně nerozešli, ale emocionálně už spolu dávno nejsou.
To, co by v rukou méně schopného tvůrce mohlo sklouznout k obyčejné manželské melodramatické hádce, se zde mění v hlubokou sondu do lidské psychiky. Film neukazuje „viníka“ a „oběť“. Nesoudí. Spíše nutí diváka přemýšlet, kolik konfliktů ve vztazích vzniká z nevyřčených očekávání, únavy, frustrace a neschopnosti komunikace.
Mimořádná je herečka Helga Gurenová v hlavní roli Marie. Její výkon je civilní, syrový a bolestně uvěřitelný. Dokáže během několika minut přejít od hysterického výbuchu k zoufalé zranitelnosti, aniž by působila přehnaně. Divák jí věří téměř každé gesto. Právě díky ní film nepůsobí jako „poučení o partnerských krizích“, ale jako skutečný život.
Zajímavé také je, že film se výrazně soustředí na ženskou perspektivu. Mužská postava Sigmunda zůstává částečně v pozadí. Někomu to může vadit, jiný v tom uvidí záměrnou režijní volbu. Film totiž není klasickým „příběhem o rozvodu“, ale především cestou ženy k sebereflexi.
Velkým plusem je i režijní střídmost. Žádné přehnané hudební podkresy, žádné hollywoodské scény smíření. Jen obyčejné situace, které zná až nepříjemně mnoho párů. A právě tím film zasahuje.
Na druhou stranu je potřeba přiznat, že nejde o film pro každého. Kdo očekává od kina odpočinek, humor nebo svižné tempo, může být zklamaný. Některé terapeutické dialogy působí až příliš analyticky a místy film připomíná psychologický seminář. Jenže i to k jeho charakteru vlastně patří.
Až na věky je přesně ten typ filmu, po kterém člověk cestou z kina mlčí. Ne proto, že by nevěděl, co říct, ale protože si v hlavě přehrává vlastní vztahy, hádky a chyby. A takových filmů dnes nevzniká mnoho.
Medvědí legendární hodnocení: 81 %
