Článek
U stolu seděla teen slečna – sebevědomá, rozhodná a připravená bojovat. Tématem nebyla politika, klima ani vztahy.
Šlo o borůvky. Konkrétně o to, zda jsou, či nejsou lesním ovocem.
Slečna tvrdila, že nejsou. A tvrdila to s vervou hodnou generála v bitvě u Slavkova. „Borůvky přece nejsou lesní ovoce,“ prohlásila s pohledem, který nepřipouštěl diskuzi. „To si myslíte vy starší.“ Restaurace ztichla.
Číšník zpomalil krok. Polévka na vedlejším stole raději přestala kouřit.
Když přišla zcela logická otázka, kde se tedy podle ní borůvky berou, odpověď zazněla okamžitě, bez zaváhání, bez pochybností: „No přece v supermarketu.“
Tečka. Hotovo. Vyřešeno. Kdyby měla po ruce kladívko, nejspíš by s ním symbolicky udeřila do stolu.
Následovala snaha o vysvětlení. Opatrná. Jemná. Něco o lese, keřících, dětství, modrých prstech a babičkách. Marně. Slečna byla připravena hádat se do krve, i kdyby měla ležet na barikádě z borůvkových knedlíků. Argument „já to kupuju v regálu vedle malin“ považovala za nezpochybnitelný důkaz.
Závěrem
V tu chvíli si člověk uvědomí, že svět se opravdu změnil. Pro generaci supermarketovou se příroda stala jakýmsi logistickým centrem. Les je jen vzdálenější sklad. Stromy jsou dekorace.
A borůvky? Ty se nerodí v mechu, ale pod zářivkou, mezi jogurty a akčními cenami.
Fejeton by měl mít pointu, ale tady žádná lepší není. Snad jen tiché přání, aby jednou slečna zabloudila do lesa. A aby tam, uprostřed ticha, narazila na keřík. A až se ohne, ušpiní si ruce a zjistí, že borůvky opravdu nerostou v plastové vaničce, možná si na tu restauraci vzpomene. A třeba se i zasměje. Stejně jako my dnes.
