Článek
V supermarketu: účtenkový folklór
„Budete chtít účtenku?“
„Ne, mně to nikdo neproplatí…“
Krátká slovní výměna, sotva na tři vteřiny, a přesto patří k nejvytrvalejším replikám českého veřejného prostoru. Každý prodavač v této zemi ji slyšel tolikrát, že by za ni mohl dostat pamětní odznak. Někdy dokonce dva.
A přesto se stále znovu a znovu objevuje, s lehkým úsměvem zákazníka, který má pocit, že právě pronesl drobný klenot lidového humoru.
Zákazník většinou očekává smích. Aspoň pousmání. Možná obdiv. V jeho hlavě je to vtip, ironická poznámka k systému, k zaměstnavateli, k životu vůbec.
V hlavě prodavače je to spíš ozvěna. Další položka v nekonečném seznamu vět, které slyší denně: „To mi pípá schválně“, „To je dneska drahé“, „Já jsem si vzal jen rohlíky“. A právě tam, mezi pípnutím čtečky a hledáním drobných, se tenhle rádoby bonmot usazuje jako drobný kamínek v botě.
Ne že by prodavači neměli smysl pro humor. Jen tenhle konkrétní vtip má zhruba stejnou životnost jako loňský salát. Je unavený, a především opravdu hodně jednostranný.
Směje se jen ten, kdo ho říká. Ten, kdo ho poslouchá po milionté, už spíš přemýšlí, kolik zákazníků ještě přijde do konce směny a zda stihne pauzu.
Je to vlastně malý sociální experiment. Ukazuje, jak si často pletou roli ti, kdo stojí „před“ pokladnou, s těmi „za“ ní. Pro zákazníka je to chvilkový kontakt, drobná epizoda dne. Pro prodavače rutina, práce, výkon. To, co je pro jednoho originální, je pro druhého opakování.
Možná by úplně stačilo říct prosté „ne, děkuji“. Bez pointy, bez ironie, bez očekávání smíchu.
A ušetřený úsměv si schovat na něco, co ho skutečně vyvolá. Třeba na to, že nákup je hotový a den se zase o kousek posunul.
