Článek
To to letí.
Za pár dnů, bude zase konec školního roku. A (a)sociální sítě se nám zase naplní vysvědčeními (většinou) se samými jedničkami.
Všude na uživatele „socek“ zase zaútočí školní vysvědčení našich drahých dětí, vnuků a vnuček. Hlavně hrdé maminky a babičky (není žádným překvapením, že i generace dnešních babiček běžně používá sociální sítě) zase hrdě „naládují“ do digitálního prostoru desetitisíce oficiálních vysvědčení.
Doufejme, že se souhlasem předmětných dětí, nicméně to nyní neřešíme.
A vévoditi budou , jak už jsme avizovali výše, vysvědčení většinou se samými jedničkami (se samými biči, jak by řekl prvorepublikový kantor), anebo minimálně s vyznamenáními.
„Výzo“ se čtyřkami abychom nyní pohledali jen s opravdu výkonným mikroskopem.
Máme však důvodné podezření, že naše školy trpí obrovskou jedničkovou inflací. Dnešní jedničky de facto odpovídají trojkám před třiceti nebo čtyřiceti lety.
Jednička jako zlatý grál
Kdysi dávno, v dobách, kdy jsme my, nynější dospělí, chodili do školy, byla jednička bezmála něco jako zlatý grál.
Žák nebo žákyně, který měl na vysvědčení samé jedničky, byl považován skoro za génia a takové vysvědčení bylo vystavováno v rodinném kruhu jako vzácný artefakt.
Žáka zvalo místní sdružení Občanského fóra málem na besedy do sokolovny a jeho rodiče se dostávali na kandidátní listiny do Federálního shromáždění, nebo alespoň České národní rady. Senát tehdy ještě neexistoval.
Ale dnes? Jedničky se rozdávají jako slevové letáky před supermarketem. Co se to stalo s naším školstvím? Mach se Šebestovou by se měli patrně optat kouzelného sluchátka: proč je dnes jedniček tolik?
Zprávy o tom, že dnešní jedničky odpovídají dvojkám či spíše trojkám před třiceti lety, nejsou jen planým tlacháním nostalgických pamětníků. Máme tu novou pedagogickou filozofii, která staví na základě pozitivní motivace. „Každé dítě je geniální svým způsobem,“ hlásají novodobí pedagogičtí proroci.
A tak učitelky a učitelé, v obavách před údajným zničením křehké dětské duše, píší jedničky jako na běžícím pásu.
Představte si situaci v hospodě, kde vám začnou místo skvělého plzeňského piva nalévat jen vodu a budou se tvářit, že je to v pořádku, protože jde přece o hydrataci. Tak nějak to dnes vypadá v českém a moravském školství. Hodnoty se nevídaně rozmělnily, a zatímco dříve jsme bojovali o každou jedničku, dnešní děti dostávají jedničky skoro za každou minimální snahu.
A k čemu to vede?
Místo toho, abychom měli skutečné hvězdy, máme armádu formálních inflačních jedničkářů, kteří jsou sotva na úrovni průměrných žáků z dob minulých. Čest výjimkám.
Kamarád advokát nedávno chválil syna za samé jedničky ve třetí třídě a dostalo se mu odpovědi – ale, tati, to má celá třída, dokonce i ty holky, které matiku vůbec neumí. Rodiče a hlavně naivní prarodiče jsou zpravidla nadšení. „Naše Anička má zase samé jedničky!“ chlubí se na Facebooku či Instáči, zatímco starší generace si mnou čelo a přemítají, jak je možné, že všichni jejich vnuci jsou tak geniální.
Jednou z teorií je, že školy se snaží rodiče uklidnit a vyhnout se konfliktům. Rodiče se totiž dnes dívají na školní výsledky svých dětí s nevídanou vášní a kritiku od učitelek a učitelů nesou značně nelibě.
Ergo kladívko, leckdy až přehnaně.
Demotivace nadaných a pilných dětí
Milí čtenáři mého „skoro jedenáctimilionového“ blogu, je na čase si přiznat, že se nacházíme v době „jedničkové iluze“.
Citovaný přelud nám může krátkodobě sice přinášet radost a pocit úspěchu, ale dlouhodobě nás může dovést na totální scestí. Měli bychom se tedy zamyslet, zda skutečně chceme, aby se naše děti (resp. vnoučata) staly obětí jedničkové inflace, nebo zda bychom neměli usilovat o návrat ke skutečným hodnotám a náročnosti, které formovaly generace před námi.
Sečteno - hlavně citovaná perfidní jedničková inflace demotivuje skutečně nadané a pilné děti, které když vidí, že „samé jedničky“ má i ten ňouma ze zadní lavice, který je celé vyučování „na telefonu“, tak zákonitě přeřazují na nižší rychlostní stupeň.
