Článek
Když člověk naslouchá velikonočnímu tichu, tomu zvláštnímu, téměř posvátnému šumu, který se line mezi regály supermarketů s čokoládovými zajíci a mezi televizními debatami o ničem, nemůže se ubránit jistému druhu znepokojení.
Ne snad z toho, že by se cosi slavilo – člověk přece slaví rád, někdy i bez důvodu – ale z toho, jakým způsobem se o tom slaví, jaká sdělení se při tom reprodukují, a především, jakým způsobem na to vše reaguje stát, tedy instituce, která by měla být jakýmsi garantem elementární racionality veřejného prostoru.
Církev – a teď nemám na mysli jednotlivé věřící, jejichž víra je často hluboce osobní a leckdy i obdivuhodná, ale instituci jako takovou – znovu a znovu předkládá příběh, který je vydáván za historickou i metafyzickou pravdu, aniž by byl podroben byť jen základnímu testu vnitřní konzistence.
Příběh o oběti, která je současně vševědoucí, všemohoucí a – což je možná nejpodstatnější – předem informovaná o svém vlastním triumfálním návratu.
A zde se dostáváme k jádru jisté, řekl bych existenciální absurdity. Pokud někdo ví, že jeho smrt je pouze epizodou, přechodným stavem, který bude v řádu dnů anulován, pak se nutně ptáme: co vlastně znamená oběť? Je to ještě oběť v tom smyslu, v jakém ji chápeme v našem lidském, nedokonalém světě, kde smrt je definitivní a nevratná? Anebo se pohybujeme v rovině jakési symbolické hry, která má spíše pedagogický než ontologický význam?
Navíc, pokud přijmeme předpoklad, že tento Bůh je skutečně původcem všeho, pak je nutno připustit, že stvořil i ty, kteří jej – řečeno jazykem tradice – ukřižovali. Jinými slovy, vytvořil nejen scénář, ale i všechny aktéry dramatu, které pak následně interpretuje jako tragédii vykoupení. Není v tom cosi podivně sebezacykleného? Jakási kosmická režie, v níž se vina i zásluha rozplývají v předem napsaném textu?
A stát? Ten mlčí. Mlčí s jakousi zbabělou elegancí, která se tváří jako tolerance, ale ve skutečnosti je spíše rezignací na roli arbitra rozumu. Nejde přitom o to zakazovat víru – to by bylo stejně absurdní jako ji vnucovat – ale o to, zda veřejný prostor může být bez komentáře zaplňován tvrzeními, která by v jakémkoli jiném kontextu byla označena za přinejmenším problematická.
Když se k tomu přidá fakt, že jiné kultury, jiné epochy a jiné civilizace přinášejí stejně přesvědčivé, a přitom navzájem neslučitelné obrazy bohů, dostáváme se do situace, která si žádá nikoli víru, ale otázku. Otázku, která není výrazem neúcty, nýbrž elementární lidské odpovědnosti za vlastní myšlení.
Závěrem
Možná je tedy největším velikonočním dramatem nikoli příběh starý dva tisíce let, ale naše současná neschopnost o něm vést otevřený, racionální a přitom lidsky citlivý dialog. Dialog, v němž by víra nebyla imunní vůči otázkám a pochybnost nebyla předem diskvalifikována jako cosi nepatřičného.
Pravda a láska musí zvítězit na lží a nenávistí!
