Článek
Italská lekce z dějepisu
Nedávno jsem byl osobně v Itálii, členské zemi EU. A protože v Itálii není zážitek bez pizzy, zácpy na dálnici a drobné absurdity úplný, stalo se i mně něco, na co budu vzpomínat ještě dlouho.
Procházel jsem se starým Bergamem, městem s krásnou atmosférou, kamennými uličkami a — jak jinak — žebráky, kteří vás poprosí o drobák dřív, než stačíte vyslovit „gelato“.
Jeden z nich mě zaujal. Ne tím, že by byl nešťastně ošuntělý. Naopak. Vypadal líp než já v neděli do kostela: hedvábný šátek, nablýskané boty a sako, za které by se nestyděl ani šéf obchůdku od Gucciho.
Když mě požádal o nějaké euro, řekl jsem si, že dnes nebudu jen tak ledajaký turista. Vložím do situace trochu intelektuální šťávy. A tak jsem vytáhl svou kontrolní otázku:
„Seňore, založím vás, pokud dáte z hlavy všechna tři křestní jména Mussoliniho, souhlasíte?“
Chvilka napětí. Čekal jsem, že mi předvede italský temperament, možná nějaké teatrální mávání rukama. Místo toho se pán zamračil, zabručel cosi, co znělo jako výhrůžka, a procedil skrz zuby:
„Jak to mám jako vědět, jsem z Rumunska, k**ote.“
A tím byl rozhovor u konce.
Zůstal jsem tam stát, euro stále v ruce, plný obdivu. V jedné větě mi připomněl tři zásadní věci: že globalizace skutečně funguje, že národnost není vždy to, co se zdá, a že nikdy, ale opravdu nikdy nesmíme podceňovat multikulturní kreativitu ulice.
A jestli vás zajímá, jaká jsou ta tři Mussoliniho jména — tak já to taky samozřejmě nevěděl.
Takže jsem si vlastně nic jiného než to „k**ote“ nezasloužil.
