Článek
Solidarita je dnes slovo, které se opotřebovalo rychleji než jazyk reklamních sloganů. Vynořuje se pravidelně v prosinci, v době sbírek, charitativních koncertů a dojemných gest, aby bylo v lednu opět uloženo do archivu morálních klišé.
Přitom solidarita není sentiment, nýbrž politická praxe. Je to způsob, jak společnost má zacházet se slabostí – cizí i vlastní.
Společnost, která si počíná solidárně i mimo Vánoce, nevzniká samospádem. Je výsledkem dlouhodobých politických rozhodnutí.
Zásadní roli v tom hrají samozřejmě politici. Ne ti, kteří se stylizují do role hlasatelů „vůle lidu“, ale ti, kteří si troufnou mluvit i k těm, kdo jim hlas nedali.
Demokracie totiž není správa fanouškovského klubu, nýbrž správa konfliktu, rozdílnosti a nevyhnutelné nesouměřitelnosti zájmů.
Fragmentace společnosti
Politik, který myslí pouze na své příznivce, přispívá k fragmentaci společnosti. Mění občany v publikum, veřejný prostor v arénu a politiku v marketing. Solidarita však začíná tam, kde se uzná legitimita druhého – i toho, kdo se mýlí, kdo prohrál volby, kdo není „náš“. Bez této schopnosti překračovat hranice vlastního tábora se společnost uzavírá do ghett morální nadřazenosti.
Skutečná solidarita je náročná, protože vyžaduje sebezapření. Znamená přijmout, že politika není jen nástrojem k prosazení „správného názoru“, ale také uměním kompromisu a péče o celek. Znamená vzdát se pokušení vládnout prostřednictvím strachu, resentimentu a jednoduchých viníků. Solidarita je v tomto smyslu protivníkem populismu, protože odmítá rozdělovat svět na „čisté“ a „zkažené“.
Závěrem
Pokud chceme společnost, která je solidární i v únoru, v červenci, v krizi i v relativním klidu, potřebujeme politiky, kteří dokážou myslet v kategoriích společného dobra, nikoli jen volebního zisku.
Ergo kladívko, takové myšlení není slabostí, ale podmínkou přežití demokracie. Vánoce nám to jen jednou za rok připomenou. Zbytek roku už je na nás – a na těch, které si volíme.
