Článek
Je vlastně pozoruhodné – a čím dál tím zábavnější – sledovat, jak se kolem pořadu Otázky Václava Moravce (OVM) ohýbá význam slov podle momentální potřeby. Jednou je sledovanost posvátný grál, jindy sprosté slovo. Záleží jen na tom, kdo zrovna mluví a v jaké náladě.
Když totiž přijde řeč na kritiku pořadu, jeho jednostrannost, aktivistické vedení debaty či personální vyprázdněnost hostů, okamžitě zazní argument: „OVM má nejvyšší sledovanost.“ Jako by to byl konečný důkaz kvality, nezpochybnitelný certifikát správnosti, razítko veřejnoprávní dokonalosti. Moravec a jeho okolí se touto mantrou zaklínají stále častěji – skoro to zní, jako by se báli, že bez ní by se celé kouzlo rozplynulo.
Jenže ve chvíli, kdy se začne mluvit obecně o médiích, o komerčních televizích nebo o tom, co si divák skutečně přeje, najednou slyšíme úplně jinou písničku. Sledovanost prý není důležitá. Nejde o počty diváků, ale o „kvalitu“. Kdo se prý honí za sledovaností, ten médiím nerozumí, podléhá lacinému populismu a kazí veřejný prostor. Moralizování jak z učebnice mediální etiky pro první ročník.
Tak jak to tedy je? Buď je sledovanost relevantní veličina, nebo není. Nelze ji jednou používat jako štít a jindy jako klacek na ostatní. Tahle argumentační gymnastika by možná obstála na semináři mediálních studií, ale u veřejnoprávního média působí spíš trapně.
Navíc – a to se často „taktně“ opomíjí – OVM je nejlepší… z kolika pořadů vlastně? Ze dvou? Ze tří? V neděli dopoledne v Česku opravdu není zrovna přetlak politických diskusí, se kterými by Otázky Václava Moravce sváděly nelítostný konkurenční boj. Vyhlašovat se v takovém prostředí vítězem sledovanosti připomíná běh na sto metrů, kde běžíte sami.
Další oblíbený podtón obhajoby OVM zní: „My nejsme přerušováni otravnými reklamami.“ Ano, to je pravda. A starším divákům to skutečně vadí – ovšem u soukromých televizí, které reklamu mít musejí, jinak by prostě nepřežily. Jenže tohle není žádná zásluha pana Moravce. To je systémová vlastnost veřejnoprávního vysílání, financovaného povinnými poplatky. Vydávat absenci reklamy za osobní kvalitu moderátora je asi stejně logické jako chválit vlakvedoucího za to, že vlak jede po kolejích.
Problémem OVM není nízká či vysoká sledovanost. Problémem je dlouhodobá uzavřenost názorového spektra, pocit ideové předvídatelnosti a moderátor, který se čím dál častěji staví do role aktéra, nikoli nestranného průvodce debatou. A to žádná statistika sledovanosti nezakryje.
Ergo kladívko: buď se budeme bavit poctivě o kvalitě, nebo poctivě o číslech. Ale míchat obojí podle momentální potřeby je přesně ten důvod, proč veřejnost veřejnoprávním médiím přestává věřit.
A to už není otázka sledovanosti – to je otázka důvěry.
Pokud se Vám články Medvěda líbí, můžete ho ocenit lajkem, e-drobákem či sledováním.
