Článek
Francouzský film Nedělej vlny patří k těm snímkům, které diváka neopustí ani dlouho po závěrečných titulcích. Ne proto, že by šokoval lacinými efekty, ale proto, že s mrazivým klidem rozkrývá mechanismus, který je dnes až děsivě známý: spirálu obvinění, strachu, mlčení a společenského odsudku, z níž není snadné uniknout – a někdy už vůbec žádná cesta ven neexistuje.
Julien v podání výborného Françoise Civila je středoškolský učitel, jakého by si přál snad každý rodič i každý student. Mladý, zapálený, idealistický, s upřímnou snahou být oporou i těm, kteří stojí na okraji kolektivu. Nehraje si na autoritu shůry, snaží se porozumět, nabídnout šanci, otevřít dveře. Právě tato snaha – lidská, přirozená a v jádru dobrá – se mu však stane osudnou.
Film velmi přesně ukazuje, jak málo dnes stačí k rozjetí laviny.
Stačí náznak, polopravda, špatně interpretované gesto , tlak okolí a strach nebýt „na správné straně“.
Leslie, zpočátku nesmělá a zranitelná studentka, se postupně dostává do situace, kdy už není schopna rozlišit mezi vlastním pocitem, očekáváním spolužáků a tím, co se „má“ říkat. A obvinění je na světě. Ne jako promyšlený čin, ale jako výsledek chaosu, nejistoty a davové dynamiky.
Ve filmu také „září“ neschopnost francouzské policie, která není schopná ochránit chudáka učitele, který je opakovaně fyzicky i psychicky napadán příbuznými dívky, která si obtěžování vymyslela. Absurdní je situace o to více, že učitel je gay.
Síla filmu spočívá v tom, že nikoho nelíčí jako jednoznačného padoucha. Nehraje se tu na černobílé role. Každý je svým způsobem obětí situace, systému i atmosféry, která přeje opatrnosti, alibismu a tichému přihlížení. Škola jako instituce nejedná zle, ale zbaběle. Kolegové neubližují aktivně, spíš se stáhnou. A právě to bolí nejvíc.
Nedělej vlny je těžký film. Sledujeme postupný psychický rozklad člověka, který se ocitne na okraji společnosti dřív, než se vůbec stačí bránit. Beznaděj, která z filmu sálá, není samoúčelná – je varováním. Ukazuje, jak snadno se právo, presumpce neviny i obyčejná lidská solidarita rozpustí ve strachu z konfliktu a reputační újmy.
Zároveň jde o mimořádně silný audiovizuální zážitek.
Civil hraje s jemností, vnitřním napětím a bolestnou zdrženlivostí. Kamera je nenápadná, ale přesná, tempo vyprávění neúprosné.
Recenzovaný film nenabízí jednoduché řešení ani útěšný konec – a právě tím je poctivý.
Závěrečná klapka
Nedělej vlny je film, který by měli vidět učitelé, rodiče, studenti i ti, kdo rozhodují o pravidlech hry. Ne proto, aby někoho obviňoval, ale aby kladl nepříjemné otázky.
A to je dnes možná ta největší pochvala, jakou lze filmu dát.
Mědvěd filmu dává 86,19 procent.
------------------------------
(film jsem shlédl v únoru 2026, v kině Lucerna, který zachránila MČ Brno-Žabovřesky, jedno z posledních kin v Brně, v kině je to vždy lepší než v TV nebo na notebooku)
