Článek
Sedím večer v obýváku. Mám klid. Ticho. Děti spí.
Žena již třetí den ve vaně.
A já „člověk z půdy a pod pantoflem“, pln euforie a očekávání, otvírám bonboniéru, kterou jsem celý den schovával za mrazákem. Tam, vedle zmrzlých špenátových karbanátků – protože tam ji nikdo nikdy nehledá.
Mám chuť na ten s nugátem. A víte, co tam zbylo? Dva želé bonbony a jeden s višní v rumu. Prostě zbytek toho, co nechce ani tchyně, když je po infarktu.
Milý deníčku, když jsem byl malý, myslel jsem si, že být dospělý znamená dělat si, co chci. Jíst z bonboniéry první, vybírat si podle libosti, lízat polevu a klidně si dát čtyři oříškové za sebou. Chyba lávky.
Realita mě dohnala rychleji než dítě k zapomenuté čokoládě. Dneska jsem ten, co tu bonboniéru koupí, donese ji domů, položí na stůl – a pak už jen bezmocně sleduje, jak mu před očima mizí pralinky jak důchod z účtu.
Prý si jen kousne…jen prstíček tam strčíme
Manželka na to jde rafinovaně. „Já si vezmu jenom jeden, fakt,“ pronese s úsměvem, který používá i u pokuty za špatné parkování. Vezme si jeden. Ale nejdražší. Pak jeden malý. A ještě půlku toho třetího – prý že jen kousne, zbytek nechá. Nechá houby! Zbytek dorazí, zatímco si jdu pro kapesník.
Děti jsou ještě efektivnější. Nepářou se s obaly, vůbec si nehrají na etiketu.
Ergo kladívko, prostě přijdou, zvednou víčko – a za dvě minuty je uvnitř víc vzduchu než čokolády. Nejmladší syn dokonce tvrdí, že bonboniéru rozbalil „jen aby zkontroloval, co je uvnitř“. A samozřejmě snědl deset kusů v rámci vědeckého bádání.
Já? Mně zbyde ta s kandovaným pomerančem. Ta, co chutná jak dětský sirup z osmdesátek. Nebo taková ta tvrdá, co se nedá rozkousnout, jen cucat do důchodu.
A tak jsem pochopil. Forrest Gump měl pravdu. Život je jako bonboniéra – nikdy nevíš, co ochutnáš. Ale měl dodat, že pokud máš rodinu, ochutnáš leda tak víčko.
A až si jednou koupím bonboniéru jen pro sebe, schovám ji do šuplíku k daňovým přiznáním. Tam se určitě nikdo dívat nebude.
