Článek
Bylo mu sedmdesát, bydlel v malém družstevním bytě na Starém Lískovci a celé roky si myslel, že už ho nic podstatného nepotká. Život se mu scvrkl na ranní zprávy, pomalé procházky a nákupy v Kauflandu, kde měl pocit, že alespoň na chvíli patří mezi lidi.
Právě tam ji potkal. Bylo jí dvaadvacet, pocházela z Ukrajiny a seděla u pokladny s únavou, která nepatřila jejímu věku. Mluvila česky s měkkým přízvukem a vždycky řekla „děkuji“ o zlomek vteřiny vřeleji, než bylo nutné. Pro pana Jaroslava to nebyla láska na první pohled, spíš tiché světlo, které se rozsvítilo někde hluboko. Začal chodit nakupovat častěji, kupoval věci, které nepotřeboval, jen aby mohl stát v její frontě.
Nikdy nebyl dotěrný. Jednou se zeptal, odkud je. Podruhé jí popřál hezký den. Když se blížily Vánoce, přinesl malou čokoládu a řekl, že přeje klidné svátky. V tu chvíli se odhodlal. Nesliboval hory doly, jen upřímně přiznal, že je sám a že si k ní vytvořil cit. Odpověděla slušně, ale jasně. Poděkovala, usmála se, a odmítla.
Byla hodně mladá - středně pěkná, s mírnou nadváhou, ale její život mířil prostě jinam.
Pan Jaroslav to přijal. Nezlobil se.
Věděl, že city nelze vymáhat. Že život není román od Patrika Hartla. Přesto ho odmítnutí zabolelo víc, než čekal. Ne proto, že by přišel o šanci, ale protože si znovu uvědomil svou osamělost. Na Štědrý den si ohřál polévku z pytlíku, rozsvítil malý stromek a pustil si starou pohádku.
Když zazněly koledy od sousedů, seděl tiše a přemýšlel, kdy se mu život tak vzdálil od druhých lidí.
Ten příběh není o nešťastné lásce. Je o odvaze ještě něco cítit v sedmdesáti letech. O tom, že i krátký úsměv u pokladny může dát smysl celému týdnu. A také o tom, že samota bolí v každém věku, jen starší lidé o ní mluví méně.
Možná pan Jaroslav zůstane sám i příští Vánoce. Možná ne. Důležité ale je, že se nezavřel. Že se ještě dokázal zamilovat, byť jednostranně. V tom je jeho tichá, lidská důstojnost.
A ta si zaslouží víc pozornosti než všechny hlučné vánoční reklamy světa.
