Článek
Olomouc, panelák na sídlišti Hodolany - Horní Tvarůžkov, balkon s muškáty a ticho, které se večer umí rozlézt po bytě jako studená moravská mlha.
Televize hraje (zatím) dobře, ale nemluví k ní. Lidé z obrazovky nestárnou, neumírají a neptají se, jaký byl den.
A pak tu byla večerka na rohu.
On měl dvacet devět let. Vietnamský prodavač, který pracoval od rána do noci. Vždycky slušný, vždycky pozdravil. „Dobrý večer, paní.“
Úsměv, drobná pozornost, někdy se zeptal, jestli chce tašku. Pro ni to nebyla zdvořilost. Bylo to něco víc. Bylo to všimnutí si. Záblesk lidského kontaktu.
Začala chodit častěji. Ne proto, že by doma neměla cukr nebo mléko, ale proto, že tam byl on.
Upravila se, navoněla. Přinesla mu jednou domácí bábovku. Podruhé se zeptala, odkud je. Potřetí už čekala celý den, až půjde večer „jen pro rohlíky“.
V hlavě se jí rozběhl film, který známe všichni. Co kdyby. Co kdyby nebyla stará. Co kdyby stáří nebylo vidět. Co kdyby láska neznala data narození ani barvu pleti. Zamilovala se bláznivě, bezbranně, tak, jak se zamilovávají lidé, kteří už nemají co ztratit.
Jednoho dne to řekla nahlas. Neohrabaně, rozechvěle. Nešlo o návrh, spíš o vyznání. O prosbu, aby ji někdo viděl.
Odmítl ji.
Klidně, slušně, s rozpačitým úsměvem. Řekl, že má přítelkyni. Že je mladý. Že pracuje. Že nechce problémy. Nic krutého, nic urážlivého. Jen realitu, která se někdy dotýká citů jako nůž.
A tehdy se něco zlomilo.
Z lásky se stal stud. Ze studu hněv. A z hněvu obvinění. Řekla, že je rasista. Že ji odmítl proto, že je Češka. Protože je stará. Protože není „jeho“. Stížnost, křik, slzy. Policie, sousedi, šeptanda.
Možná to nebyl rasismus. Možná to byla jen samota, která se neuměla smířit s dalším odmítnutím. Možná bolest, která hledala viníka, protože přiznat si, že nejsme chtěni, bolí víc než jakékoli obvinění.
Závěrem
Ten příběh nemá vítěze. Jen dvě lidské bytosti, které se na chvíli minuly. Ona chtěla lásku. On chtěl klid. Ona zůstala sama. On zůstal za pultem.
A my ostatní bychom si z toho mohli odnést aspoň jedno ponaučení: že samota ve stáří není směšná, ale tragická.
Ergo kladívko, že zdvořilý úsměv někdy znamená jen zdvořilý úsměv – a jindy poslední kapku naděje.
