Článek
Docent se zadíval na studenta přes horní okraj brýlí, jak to dělávají lidé, kteří vědí, že vědí. „Jak se jmenujete?“ položil otázku s lehkostí, jakou mívají otázky zdánlivě banální.
„Nic…“ odpověděl student.
V učebně se rozhostilo ticho, které by se dalo krájet — kdyby ovšem někdo věděl čím. Docent se nenechal vyvést z míry. Byl to muž zvyklý na dekonstrukci významů, relativizaci pravd a občas i na ztrátu pevné půdy pod nohama.
„Tak aspoň přibližně, kolego, prosím…“
A v té chvíli se cosi pohnulo. Ne ve studentovi, ten zůstal pevně zakotven ve své nicotě, ale v samotné podstatě akademického prostoru. Co je vlastně jméno? Pouhý znak? Společenská konvence? Nebo jen jazyková berlička, která nám má pomoci předstírat, že jsme někým?
Student, zdá se, šel rovnou k jádru věci. Odmítl hru. Žádné jméno, žádná identita, žádné škatulky. V době, kdy si lidé pečlivě budují své profily, značky a osobní narativy, přišel někdo, kdo to celé smetl jedním slovem: nic.
Docent si odkašlal. Možná poprvé za svou kariéru narazil na odpověď, která nešla zařadit do žádného sylabu. Nebyla ani správná, ani špatná. Byla… nepoužitelná.
„Podívejte se,“ zkusil to znovu, „pro účely zkoušky by bylo vhodné, kdybyste měl alespoň nějaké označení.“
Student pokrčil rameny. „To už by ale nebylo nic.“
A tak tam stáli — jeden reprezentant systému, druhý jeho elegantní popření. Mezi nimi propast, kterou nešlo překlenout ani citací z Heideggera, ani odkazem na strukturalismus.
Závěrem
Možná si z toho máme vzít ponaučení. Nebo možná ne.
Ergo kladívko, možná je někdy lepší přijmout, že ne všechno musí mít jméno, definici a kolonku ve formuláři.
A možná, jen možná, byl ten student nejpoctivějším filozofem v celé místnosti.
