Článek
Senior František ( 92) z Brna byl přesvědčen, že orientační smysl zdědil po svém dědečkovi. Ten prý za války trefil domů i bez mapy. Jenže dědeček nikdy nebyl na Karlštejně v hlavní turistické sezóně.
František vystoupal ke hradu, dal si poctivou klobásu, koupil magnetku pro dvounohou sousedku a usoudil, že si udělá malou procházku kolem hradeb.
„To nemůžu zabloudit,“ zamumlal si sebevědomě.
O dvacet minut později stál na lesní pěšině, která nevypadala ani trochu jako cesta zpátky. Jen stromy, ptáci a cedule, na které bylo napsáno něco o přírodní rezervaci.
Mobil ukazoval dvě procenta baterie.
„No výborně,“ povzdechl si. „To bych radši zabloudil v Olympii v Brně. Tam je aspoň klimatizace.“
Zkusil se zeptat kolemjdoucích turistů. Jedni byli Němci, druzí Francouzi a třetí běželi do kopce tak rychle, že je ani nestačil oslovit.
Pak se před ním objevila drobná Japonka s fotoaparátem přes rameno. Usmála se a slušně se uklonila.
František vytáhl svou nejlepší angličtinu.
„Karlštejn… where… já… lost.“
Turistka se rozesmála.
„You are lost? Come with me.“
Ukázalo se, že se jmenuje Aiko, studovala v Praze a česky mluvila lépe než leckterý v Nitře rodilý Pražák.
„Pane, vy jste šel úplně opačným směrem. Ještě chvíli a dojdete skoro do Berouna.“
František si sundal kšiltovku logem Občanské fórum Brno-venkov.
„Tak to bych měl výlet zdarma navíc.“
Cestou zpátky si povídali. Aiko vyprávěla, že přijela obdivovat české hrady, protože jí připomínají pohádky. František jí na oplátku vysvětloval, proč je nejlepší šalina právě v Brně a proč správný Brňák nikdy neřekne tramvaj.
Aiko se smála tak srdečně, že si několik turistů myslelo, že jde o organizovanou komentovanou prohlídku.
Aiko mu také vyprávěla že má doma 102 letého čiperneho dědečka, a že František proti němu je úplný mladík. To mu zalichotilo.
Když konečně dorazili zpět k hradu, František slavnostně vytáhl z batohu poslední oplatku z brněnského Lidlu.
„To je za záchranu života.“
„Ne, děkuji,“ usmála se Aiko. „Stačí, když příště půjdete za davem.“
František pokýval hlavou.
„To si budu pamatovat. A taky už nikdy nebudu říkat, že navigaci nepotřebuju.“
Večer seděl ve vlaku do Prahy a usmíval se.
Domů do Brna si nepřivezl jen magnetku Karlštejna. Přivezl si i historku, kterou pak vyprávěl každému známému.
Jen jeden detail pokaždé trochu změnil.
Na začátku říkal, že se ztratil.
Po týdnu tvrdil, že šlo o průzkumnou výpravu.
A po měsíci už sebevědomě vyprávěl, že zachránil japonskou turistku před tím, aby sama nezabloudila.
A kdo zná seniory z Brna, ten ví, že právě takhle vznikají ty nejlepší cestovatelské legendy.
