Článek
Jak se Trnava zamilovala do Brna
Jednou zrána, zčista jasna,
stala se věc přeúžasná.
Trnava si řekla směle:
„Brno, to je moje, to je skvělé!“
Brno na to: „No to hledím,
šalinu ti hned přistavím.
Přijeď na kávu i pivo,
tedy StaroBrno
u nás bývá vždycky živo!“
Na náměstí Svobody
pod orlojem
zatančili valčík i odzemek spolu,
pak se smáli až do rána,
Brno, Trnava – k srandě brána.
Nitra zatím z dálky volá:
„Znojmo, to je moje škola!
Víno, okurky i hrad,
tohle město má každý
fakt rád!“
Znojmo mrkne: „Milá Nitra,
přijeď třeba hnedka zítra.
Ve sklepích si připijeme,
pak se spolu na kole
projedeme.“
A co Břeclav?
Ta se smála,
na mapu se zadívala.
„Most je dál? No právě proto!
Láska nezná kilometrů!“
Most jí poslal uhlí kousek,
Břeclav vína plný džbánek.
Společně si připíjeli,
že se vůbec našli, chtěli.
Lidé kroutí hlavou jen:
„To je ale zvláštní sen!“
Jenže města dobře vědí,
že si na hranice nehledí.
Ať je Morava či Slovensko,
Čechy, sever, jižní město,
když se srdce správně rozbuší,
vzdálenost je v koši.
Tak si připijme dnes spolu,
bez předsudků, bez mozolů.
Kde je humor, přátelství,
tam se rodí sousedství.
A kdyby se někdo ptal,
zda se básník nezbláznil dál,
odpověď je prostá, čistá:
láska bydlí v každém městě,
když má dobrou adresu… a trochu smyslu pro legraci.
