Článek
Pro pět ran do učebnice psychologie pakliže dnes pozorujeme mladé lidi, nečiníme tak s výčitkou, nýbrž s jistým tichým údivem.
Ne proto, že by byli horší či lepší než generace předchozí, ale proto, že se zdá, jako by se jejich vztah ke světu posunul z prostoru setkávání do prostoru vyhýbání.
Nikoli zbabělostí, nýbrž únavou. Únavou z přítomnosti druhého člověka.
Rozhovor, ten prastarý lidský rituál, se pro mnohé z nich stal výkonem. Musí se připravit, soustředit, nasadit jakousi masku odvahy. Oslovit cizího člověka, podívat se mu do očí, reagovat na jeho slova – to vše působí jako zbytečné drama v době, kdy lze vše vyřídit kliknutím.
A tak vzniká svět, v němž se lidé míjejí, aniž by se skutečně potkali.
Samoobslužné kiosky nejsou jen technickým vynálezem. Jsou tichým kompromisem mezi prodávajícím, který nechce mluvit, a zákazníkem, který se mluvení obává.
Všichni si uleví. Nikdo se nemusí ptát, nikdo nemusí odpovídat. Jen obrazovka, několik ikon a potvrzení platby. Efektivní. Bezdotykové. Bez lidského rizika.
A pak přijde okamžik, kdy je třeba zvednout telefon. Zavolat. Zeptat se. Starší nadřízený to považuje za samozřejmost – vždyť hlas je jen prodloužením myšlenky.
Mladý zaměstnanec však raději zvolí e-mail. Ne proto, že by byl líný, ale proto, že hlas druhého člověka znamená nejistotu. Může reagovat jinak, než čekáme. Může nás vyvést z rovnováhy. Může být skutečný.
Sociální fobie na pochodu?
Možná zde nejde o sociální fóbii, ale o cosi hlubšího: o strach z nepředvídatelnosti lidského setkání. Digitální svět nás naučil, že vše lze odložit, opravit, přepsat. Člověk naproti nám však odpovídá hned. A právě tím nás nutí být přítomní.
A přesto – nebo právě proto – bychom se neměli vzdávat. Protože společnost, která přestane mluvit, přestane si naslouchat.
A společnost, která si nenaslouchá, se dříve či později přestane chápat.
Mluvme spolu - napříč generacemi! Žijeme přece jen jednou.
