Článek
Psaní není literatura. A literatura dnes není především psaním.
Mezi těmito dvěma pojmy se rozevřela trhlina, v níž se odráží proměna celé naší civilizace: od kultury významu ke kultuře distribuce. Literatura se stala provozem – sítí nakladatelských plánů, marketingových kampaní a mediálních očekávání. Text vstupuje do světa teprve tehdy, když je opatřen cenovkou, příběhem autora a strategií viditelnosti.
Nejde o konspiraci, ale o logiku systému. Nakladatel a distributor nejsou strážci transcendence, nýbrž aktéři trhu. Jejich přirozeným zájmem je vytisknout a prodat. To, co nelze snadno komunikovat, co vzdoruje sloganům a odmítá být „čtivé“, se ocitá na periferii. Úspěch je měřen obratem, nikoli hloubkou narušení, které text v čtenáři vyvolá.
V tomto vleku se ocitá i publicistická reflexe literatury. Masová média přebírají jazyk trhu: hovoří o „tazích sezóny“, o „silných tématech“, o „autenticitě“ jako o značce.
Kritika se proměňuje v servis. Místo aby byla místem konfliktu interpretací, stává se prodloužením marketingového sdělení. Literatura je chválena za to, že splnila očekávání, nikoli za to, že je zpochybnila.
A přece – kdesi pod vrstvou tohoto provozu přežívá psaní. Psaní jako činnost, nikoli jako produkt. Jako existenciální gesto, v němž se člověk vystavuje riziku neporozumění. Psaní je situace, kdy jazyk není nástrojem, ale polem zápasu. Autor neoptimalizuje sdělení, nýbrž hledá slova pro zkušenost, která ještě nemá pevný tvar.
Literární provoz potřebuje předvídatelnost; psaní žije z nepředvídatelnosti. Provoz vyžaduje identitu autora – profil, značku, konzistentní hlas. Psaní tuto identitu rozkládá, protože skutečné myšlení je vždy procesem sebepochybování. Tam, kde marketing nabízí hotový obraz světa, psaní otevírá trhlinu.
Jsme-li spisovateli, jsme zároveň zajatci literatury. Potřebujeme infrastrukturu, jinak zůstane text v zásuvce. Ale v samotném aktu psaní se otevírá prostor, který žádná distribuční síť nemůže zcela kolonizovat. Je to prostor, kde význam není kalkulován, nýbrž riskován. Kde se nepíše proto, aby se prodalo, ale proto, že mlčení by bylo přitakáním hotovým frázím.
Ekonomika pozornosti
Možná právě zde spočívá paradox současnosti: literatura může být zcela integrována do ekonomiky pozornosti, a přesto v ní může přežívat něco, co se této ekonomice vymyká. Psaní jako bytí v jazyce, nikoli jako výroba obsahu. Psaní jako odmítnutí redukovat člověka na producenta kulturního zboží.
Dokud existuje toto tiché, neefektivní, někdy i zbytečné psaní, existuje i možnost, že jazyk nebude jen prostředkem směny, ale místem svobody. A právě tato zbytečnost – z hlediska trhu – je jeho největší hodnotou.
