Článek
Když někdo řekne „trvalé bydliště“, většina z nás si okamžitě vybaví adresu napsanou v občance – místo, kam chodí úřední dopisy, i když tam už třeba roky nebydlíme.
Problém je, že pojem trvalé bydliště v českých zákonech vlastně vůbec neexistuje.
Máme trvalý pobyt a bydliště. A přestože zní podobně, rozdíl mezi nimi je zásadní a občas dokáže člověku pěkně zavařit.
Trvalý pobyt (vulgo „trvaláč“) je dnes čistě evidenční údaj. Stát si v něm vede pořádek: potřebuje vědět, kam posílat doporučené dopisy, kde má člověk „místně příslušné“ úřady, a kde ho případně hledat, když zrovna nechce být nalezen. Nemá nic společného s tím, jestli na dané adrese opravdu žiješ. Můžeš být v podnájmu na druhém konci republiky, ale úřad ti bude dál psát na adresu u rodičů, pokud jsi si trvalý pobyt nepřehlašoval. A ano, pokud jej změníš, čeká tě výměna občanky a občas i dalších dokladů – cena za to, že stát musí držet evidenci aspoň trochu aktuální.
Bydliště je oproti tomu realita života. Je to místo, kde se skutečně zdržujeme, kde spíme, vaříme, souložíme, uklízíme a přebíráme balíčky z e-shopů.
Nikdo ho nenařizuje, nikde ho nemusíme hlásit a můžeme jich mít klidně několik.
Ergo kladívko, právně je přitom bydliště často důležitější než adresa uvedená v občance, protože soudy nebo úřady někdy potřebují vědět, kde se člověk fakticky pohybuje. A pokud chceme, aby nám pošta chodila tam, kde se opravdu vyskytujeme, musíme si tam prostě nastavit doručování – stát to za nikoho opravdu neudělá.
Dalším řešením jsou datové schránky, o těch si něco povíme příští týden.
Pojmy „přechodné bydliště“ nebo „přechodný pobyt“ přitom žijí dál jen v naší kolektivní paměti. Byly to relikty minulého režimu, který chtěl mít o pohybu občanů přehled až příliš. Po roce 1989 se slovo „přechodný pobyt“ udrželo už jen jako označení dokumentu pro občany EU, kteří u nás chtěli žít déle než tři měsíce – Od roku 2021 se mu říká „osvědčení o registraci“.
A o žádném hlášení „přechodného pobytu“ ve vlastním státě nemůže být řeč.
Závěr
Takže kdy použít co?
Pokud vyplňujeme smlouvu, formulář nebo podání na úřad, vždy pečlivě čteme, co se po nás, pro pět ran do Franze Kafky, vlastně chce.
Chce instituce adresu, kde jsme vedeni v evidenci (trvalý pobyt)? Nebo místo, kde opravdu žijeme (bydliště)? V mnoha případech to může být jedno a totéž – ale tam, kde není, může nesprávný údaj znamenat zbytečné potíže.
A možná si díky tomu příště uvědomíš laskavý čtenáři, že „trvalé bydliště“ je spíš jazykový mýtus, který ve skutečnosti jen komplikuje orientaci v pojmech, které jinak dávají docela dobrý smysl.
