Článek
Moravský venkovský katolický básník říznutý českým metropolitním ateistickým filozofem by možná napsal - Tichá ozvěna našich hlasů ve stále stejných rezonančních komorách nás nikdá nevede k porozumění, ale k upevnění jistot, že „my“, jenom „my“, máme svatou pravdu.
Jako bychom zapomněli, že nesouhlas není zločin, ale motor myšlení.
Česká společnost zůstává enormně rozdělena.
Na jedné straně provládní „progresivisté“, na druhé opoziční „konzervativci“. Neříkám, kdo z nich je lepší a kdo ještě lepší. (Autor glosy dostal pod stromeček očividně knihu o pozitivním myšlení).
V těchto pomyslných postmoderních škatulkách se však nepoznáváme jako lidé, nýbrž jako příslušníci táborů, které si navzájem nerozumí. A co hůř, ani se o to skoro již nesnaží. Hluk sociálních sítí překryl šum kaváren a kuchyní, kde kdysi snad pulzoval život dialogu.
Nedávejme si nálepky
Místo argumentů si stále častěji dáváme nálepky. Místo dialogu potkáváme monology. Nejlepší jest politik (ale nejen on), který vede nekonečnou samomluvu, a když druhý člověk chce konečně také něco říct, tak se ještě urazí se slovy: snad si nebudeme skákat do řeči.
Politici, novináři i běžní občané se uzavírají do kruhu svých věrných, kde naslouchají pouze ozvěně vlastního hlasu. „Správné“ názory se odměňují lajky, nesouhlas se trestá ostrakizací či zablokováním účtu. Jen když si vzpomenu kolik politiků a političek mne zablokovalo na Twitteru (dříve síť X), vlastně naopak.
Totem jediné pravdy
Skutečná diskuze však není a nesmí být tanec kolem totemu jediné pravdy. Musí to být dynamický pohyb mezi různými názorovými světy, třeba i nepohodlnými.
Václav Havel a možná i Jiří Paroubek kdysi varovali před zneužitím moci ve jménu „vyšších cílů“.
Dnes to platí i pro moc většiny, která si osobuje právo umlčet jiný názor - stačí na něj přilepit třeba nálepku fašismu a hotovo dvacet. Že (některé) daňové poplatníky dokonce vysoký vládní komunikační úředník O.F. nazval „sviněmi“, o tom se radši nebudu zmiňovat.
Vsuvka – jak mohl, pro pět ran do Strakovky, tohoto člověka někdo jmenovat manažerem pro komunikaci (sic!), nad tím zůstává vážně rozum stát. Jde o situaci, jako by neplavce jmenovali vrchním plavčíkem v městském bazénu.
Závěrem
V zemi s bohatou středoevropskou tradicí skepticismu a hledání pravdy bychom si měli připomenout, že diskuze není bitevní pole, ale prostor pro setkání.
Do roku 2025 bychom měli vstoupit s vědomím, že skutečný dialog začíná tam, kde si přestaneme jistit záda vlastní pravdou.
Ergo kladívko, možná právě v tom tkví naděje pro českou a moravskou společnost. Opustit ozvěny vlastních hlasů a názorů, a brzy zkusit naslouchat těm, s nimiž nesouhlasíme.
Koneckonců, není jiný názor tím, co nás vede k přemýšlení?
--------------------------------
(autorský článek, modifikovaně publikováno v LN)
