Článek
Kdo podstoupí eutanázii, tak by toho mohl později litovat
Žijeme v době, kdy se řeší téměř všechno – od uhlíkové stopy domácího mazlíčka až po právo odejít ze světa „důstojně“. A právě u eutanazie se občas vynoří argument, který by obstál spíše v kabaretu než v seriózní debatě: že by toho dotyčný mohl později litovat.
Ano, přesně tak. Člověk, který již není mezi námi, by mohl zpětně přehodnotit své rozhodnutí. Možná by si řekl: „To byla chyba, měl jsem ještě chvíli vydržet, třeba by se to zlepšilo.“ Případně by mohl sepsat stížnost na poskytovatele služby – pokud by ovšem existoval nějaký reklamační formulář pro záhrobí.
Tento typ úvahy má zvláštní kouzlo. Je totiž dokonale neprůstřelný. Nelze jej vyvrátit, ale ani potvrdit. Připomíná varování, že kdo skočí do vody, mohl by později litovat, že si nevzal ručník. Rozdíl je jen v tom, že v tomto případě už žádné „později“ neexistuje.
Satira stranou – podobné argumenty spíše než o eutanazii vypovídají o našem strachu rozhodovat o zásadních věcech. Raději si představujeme hypotetické výčitky svědomí v neexistujícím čase, než abychom vedli věcnou debatu o utrpení, autonomii a důstojnosti.
Možná by tedy stálo za to přestat řešit, co by si člověk myslel po smrti, a začít řešit, co prožívá před ní. Protože litovat lze mnohé – ale jen dokud jsme naživu.
