Článek
Dědeček stál na chodníku, ruce založené za zády, lehce předkloněný, jak to dělají muži, kteří chtějí dát najevo, že se dívají odborně, nikoli jen tak ledabyle.
Před námi parkoval Jaguar. Nízký, lesklý, sebevědomý. Auto, které i v klidu působí, jako by právě vyhrálo Le Mans nebo alespoň závod s časem.
„To je ale britská kvalita,“ pronesl dědeček s uznáním, v hlase směs noblesy, koloniální paměti a starých filmů, kde angličtí gentlemani vystupují z černých limuzín v klobouku a s deštníkem. Jaguar pro něj nebylo jen auto.
Jaguar byl pro něj impérium, čaj o páté, královna a tweedové sako.
Vnuk se na něj podíval a začal se smát. Ten smích nebyl zlý, spíš lehce škodolibý, generační. „Dědo,“ povídá, „to už dávno není britské auto.“
Dědeček zvedl obočí. To byl ten pohyb, kterým celý život reagoval na zprávy, jež se mu nelíbily, ale ještě nebyly úplně potvrzené. „Jak to myslíš?“ zeptal se opatrně, jako by se bál odpovědi.
„V roce 2008 Jaguar spolu s Land Roverem koupila indická firma Tata Motors. Za 2,3 miliardy dolarů,“ dodal vnuk tónem, jakým se oznamují výsledky fotbalového zápasu.
Dědeček zalapal po dechu. Doslova. Jako by mu někdo právě sdělil, že Sherlock Holmes se přestěhoval do paneláku a místo čaje pije sojové latté. Chvíli mlčel a dál se díval na auto. Jaguar tam stál pořád stejně. Stejně lesklý, stejně důstojný. Jen dědečkova jistota se lehce posunula.
„Takže… Indiáni, tedy Indové?“ pronesl po chvíli a v tom slově bylo slyšet všechno: Gándhí, sloni, curry i dávná představa světa, který byl kdysi přehlednější.
Vnuk přikývl. „Jo. Globální svět.“
Dědeček si povzdechl. „Víš, já mám svět raději, když auta z Anglie jsou z Anglie, pivo z Čech je z Čech a královna sedí v Londýně.“
Pak se ale usmál. „Ale jestli to pořád tak pěkně jezdí,“ poklepal láskyplně na kapotu, „tak ať si to klidně vyrábějí třeba na Měsíci.“
A Jaguar tiše mlčel. Jak se na správnou aristokracii sluší.
