Článek
Když jsem byl malý, říkali mi, že život je cesta. Nikdo už ale nedodal, že na té cestě budou poctivě rozeseté pekárny, cukrárny, bufety, hospody a podezřele voňavé stánky s langoši. A tak jsem se toho chopil po svém: kudy chodím, tudy jím.
Nejde o žádnou slabost charakteru. Naopak – považuji to za formu hlubokého existenciálního ukotvení. Jiní meditují, já si dávám svíčkovou. Jiní běhají maraton, já doběhnu pro druhý knedlík. A víte co? Jsme na tom všichni stejně – jen já jsem u toho šťastnější a o něco kulatější.
Moje tělo je chrám. Sice spíš taková menší katedrála s bočními kaplemi, ale pořád chrám. A do chrámu se přece nosí obětiny. U mě to jsou věnečky, tlačenka a občas i něco zeleného – třeba okurka vedle řízku, aby se neřeklo, že zanedbávám zdravý životní styl.
Nedávno mi kamarád, který má postavu jak vykřičník a jí jak otazník, řekl: „Ty bys měl zhubnout.“ Odpověděl jsem mu, že já už dávno zhubnul – jen jsem to pak zase našel. A nechci být nepořádný, tak si to pěkně nechávám.
Navíc, štěstí není v číslech na váze. Štěstí je v číslech na účtence z restaurace, když vidíte, kolik radosti jste si právě pořídili. Ano, může to být i trochu investiční riziko, zejména když si dáte dezert „jen tak na chuť“, a pak ještě jeden, aby se ten první necítil osaměle. Ale co je život bez malých gastronomických dobrodružství?
Mám teorii, že lidé se dělí na dvě skupiny: na ty, co jedí, a na ty, co si to odpírají. A pak je tu třetí, moje oblíbená – ti, co jedí a zároveň o tom rádi mluví. To už není jen koníček, to je životní filozofie. Já třeba dokážu hodinu rozebírat správnou strukturu bramborového salátu. A pak ho samozřejmě sním, protože teorie bez praxe je k ničemu.
Samozřejmě, občas přijde chvíle, kdy si řeknu: „Dost! Od zítřka dieta!“ A druhý den ráno se probudím, otevřu lednici… a ona se na mě tak hezky usměje. A já si řeknu, že začínat dietu v tak pozitivní atmosféře by byla skoro škoda.
A tak jdu dál životem, krok za krokem, sousto za soustem. Kudy chodím, tudy jím. A jsem šťastný. Ne proto, že bych byl dokonalý. Ale proto, že si umím dát dobrý oběd a nevyčítat si to.
A upřímně – kdyby štěstí mělo kalorie, dávno by nás všechny zakázali.
