Článek
Vstoupil jsem do brněnského květinářství na Praze 3 jen tak.
Venku poprchávalo, ve vzduchu byl cítit jarní vzduch smíšený s trochou výfukových plynů a nedaleká cukrárna lákala vůní vanilky, marihuany a skořice. Ale já zamířil mezi narcisy, růže, petúnie a lilie, nic zlého netuše.
„Pane, kupte manželce kytičku,“ vybafla na mě paní prodavačka s bezzubým úsměvem, který říkal, že se nevzdá, dokud nějaký kvítek neodejde se mnou na ubytovnu, za kterou dnes platím skoro jako za Hilton před 15 lety…
„Nemám manželku,“ přiznal jsem ihned bez vytáček, ne jako hejtman obviněný z korupce.
Chvilku mě rentgenovala pohledem. „Tak pro svou milou?“
„Nemám žádnou milou,“ zopakoval jsem, tentokrát už s mírným pocitem méněcennosti.
To ji ale nezarazilo. Naopak! Přihodila do výrazu trochu empatie a v očích jí blýsklo. „Tak si ji kupte jen tak, pro radost. Vidím, že máte šťastný a spokojený život!“
Zarazil jsem se. Tohle bylo nové. Obyčejně, když člověk přizná, že nemá manželku ani přítelkyni, obvykle následuje tiché politování, někdy i lehké pokývání hlavou v duchu „chudák, to už asi lepší nebude“.
Ale ne, tady mi, ta dobrá duše vlastně gratulovala!
Podíval jsem se na ty pestrobarevné květy a uvědomil si, že možná má pravdu. Nemusím nikomu kupovat kytku z povinnosti, nemusím se trefovat do vkusu, nemusím si pamatovat výročí. Můžu si ji koupit jen tak!
A tak jsem si vzal jednu slunečnici a jednu oranžovou růži. Pro radost. Pro svůj spokojený život.
A venku jsem se zastavil u cukrárny. Za ušetřené peníze za večeři pro dvě jsem si dal pořádný větrník a pět Plzní. Protože radost je třeba si dělat každý den, jak říkal již legendární doktor Plz(eň)ák..
-------------------------------
A koho můj dnešní čtvrteční fejeton (ne)zaujal zde má k dispozici další:
