Článek
Ministerstvo kultury ČR obdrželo několik podnětů na zrušení registrace Svědků Jehovových (dále též SVJ), a to například kvůli jejich odmítání transfuzí krve, a to i dětem. Resort se věcí podle mluvčí zabývá, ale žádné správní řízení doposud nezahájilo.
Myšlenka rušení náboženských společností je pro demokracii vždy otázkou velice citlivou. Naše země, která prošla desetiletími totalitního útlaku, si bolestně uvědomuje cenu svobody – svobody slova, víry, i svobody nesouhlasu. Proto bychom měli s největší obezřetností přistupovat k návrhům, jež tuto svobodu mohou omezit.
Případ SVJ nám předkládá otázku, zda jejich existence jako registrované náboženské společnosti představuje ohrožení pro jednotlivce či společnost.
Je pravdou, že zprávy o kontroverzních praktikách uvnitř této komunity vyvolávají obavy. Zároveň však musíme zkoumat, zda stát postupuje spravedlivě a zda jeho případné kroky nejsou přílišnou reakcí, jež by mohla otevřít dveře k budoucímu omezování svobody ostatních náboženských skupin.
I náboženská svoboda má svoje hranice
Svoboda není bezbřehá. Stejně jako žádný jednotlivec nesmí jednat tak, aby ohrožoval práva druhých, ani náboženská společnost nemůže zneužívat svého postavení k porušování zákonů či lidských práv. Pokud existují vážné důkazy o tom, že Svědci Jehovovi systematicky zasahují do základních práv svých členů či jejich dětí – například odmítáním lékařské péče, nucením k izolaci nebo psychologickou manipulací – je na státu, aby se těchto lidí zastal. Taková ochrana je nejen povinností demokratického právního státu, ale i jeho výrazem lidskosti.
Na druhé straně však musíme pečlivě vážit, zda prostředkem řešení má být přímo zrušení registrace této společnosti. Nejedná se totiž jen o právní akt, ale i o symbolický krok, který vysílá signál celé společnosti.
Máme tendenci si myslet, že „nepohodlné“ či „problematické“ skupiny lze z veřejného prostoru jednoduše odstranit. Takový přístup však nesvědčí o síle demokracie, nýbrž o jejích slabinách.
Odpovědí na otázku zde tedy není jednoduché „ano“ či „ne“. Namísto toho bychom měli hledat cestu, jak v rámci zákonných a etických mantinelů chránit práva jednotlivců, aniž bychom přitom podkopali samotné základy svobodné společnosti. Možná je na čase zamyslet se nad tím, zda náš stát disponuje dostatečnými mechanismy kontroly a regulace, které by mohly zamezit zneužívání náboženské svobody, aniž by ji přímo potlačovaly.
Navíc, i kdyby SVJ byly státem zakázáni, s největší pravděpodobností by fungovali reálně dál mimo systém. Navíc by zákaz paradoxně mohl přitáhnout část „rebelujících“ občanů. Inu i zde platí, že zakázané ovoce nejlépe chutná.
Závěrem
Vždy, když se ocitneme před otázkami podobné povahy, musíme se ptát sami sebe: Kdo jsme? A čím chceme být? Chceme-li být společností otevřenou a sebevědomou, musíme přijmout odpovědnost za ochranu slabých, aniž bychom přitom rezignovali na principy svobody.
Svoboda je nejen právem, ale i povinností. Povinností naslouchat, porozumět, a jednat s ohledem na druhé. Tato povinnost nás zavazuje – a je jen na nás, zda ji naplníme.
Zajímavým námětem by byl požadavek, aby v rámci správního řízení byl předvolán i Bůh, který by dosvědčil či vyvrátil, zda jej Svědci Jehovovi skutečně zastupují na Zemi. Pokud by se nedostavil, byla by to pro SVJ přitěžující okolnost, dodávám na závěr v laskavé nadsázce.
