Článek
Když jsem svou přítelkyni (její jméno si pamatuji, ale neuvádím kvůli GDPR) poprvé potkal, okouzlila mě její extrémní chytrost, kulturní a filozofický přehled.
Byla úplně jiná než všechny (obě dvě) holky, které jsem dosud znal.
Diskutovala o filozofii, četla romány od autorů, jejichž jména jsem nedokázal ani vyslovit, a věděla o současném umění víc než já o své oblíbené italské fotbalové lize.
Zdálo se to jako zajímavý kontrast – já obyčejný chlap, který má rád pivo, fotbal a hospodské debaty, a ona intelektuálka, která by klidně mohla vést panelovou diskusi o vlivu existencialismu na moderní umění.
Jenže z počátečního obdivu se postupem času stal problém.
Kultura, kterou neocením
Zpočátku jsem se snažil být přizpůsobivý. Šel jsem s ní do divadla na hru, kterou údajně psal jeden z nejvýznamnějších současných českých žijících dramatiků Zavid Dábranský. Děj jsem nepochopil.
Postavy si celou dobu házely šedými ponožkami s červenými proužky a recitovaly něco, co mi připomínalo náhodně generované věty. Na konci představení si vzájemně herci trhali zuby a polévaly sladkým kečupem.
Když jsem po představení navrhl, že bychom mohli zajít na pivo a probrat tu hrůzu, usmála se a řekla: „Myslím, že tomu zatím úplně nerozumíš.“
Moje nervy
Podobné to bylo na feministické diskusi nad sojovým latté ve squatové čajovně na Letné, kam mě jednou dotáhla.
Ne že bych měl něco proti rovnoprávnosti – každý má mít stejná práva, ženy i normální lidi – ale když jsem přišel na řadu a řekl, že si myslím, že muži a ženy mají prostě jiné přirozené role, měl jsem pocit, že mě ty dobrotivé ženy mne chtějí rituálně obětovat a připravit o stavební spoření s buřinkou.
A pak jsou tu moderní galerie. A že jich po Praze je. Ale to jí nestačí, občas musíme i do Pardubic, Plzně nebo dokonce do Brna, tam je těch kulturních podivínů snad ještě víc než u nás v Praze. To nevymyslíte, moje nervy! Často jim ani nejde rozumět intelektuálštinu míchají navíc s různými lokálními nářečími, úplně jako v těch filmech s Bolkem Polívkou a Pavlem Liškou.
Přiznávám bez mučení, nejsem úplně umělecký typ. Vidím prázdné plátno s jedním červeným puntíkem a přemýšlím, kolik by si za to vzal můj kamarád, který maluje byty v Libni a Kobylisích, a chodíme spolu na Spartičku. Teda chodili jsme, než jsem si narazil tuhle buchtu, která snad třikrát týdně přespává v knihovně.
Ona naopak stojí před tím samým dílem, oči jí svítí nadšením, a vysvětluje mi, že jde o „dekonstrukci tradičních vizuálních patriarchálních narativů“.
Kde je zůstalo moje pivo a fotbal?
Zatímco ona mě tahá na akce, kde většinou působím jako vetřelec z jiné planety, já bych rád strávil večer jinak.
Sejdeme se s klukama, dáme si pivo, někdy trávu nebo seno, podíváme se na fotbal a u toho si pokecáme. Prostě normální relax.
Jenže když jí to řeknu, odpoví: „Chápu, že to máš rád, ale nemůžeš aspoň občas zkusit něco hlubšího?“
Jenže z toho jejího „občas“ se stalo „pořád“. A to mi už vážně hodně žere nervy.
Připadá mi, že v jejím světě je moje pivo s fotbalem jakýmsi symbolem povrchnosti, zatímco její záliby jsou známkou vyššího intelektu.
Má to šanci na přežití?
Musel jsem si přiznat, že kdybych měl randit s holkou, která chce jen koukat na fotbal, hrát šipky, opravovat motorky a zajít do hospody, asi by mě to časem začalo nudit.
Na druhou stranu, i ona musí pochopit, že svět nefunguje jen na filozofických debatách o uzbecké postmoderní lesbické poezii a avantgardních divadelních představeních ve vršovických a karlínských kavárnách .
Zatím jsme to vyřešili spravedlivě tak, že každý měsíc podnikneme osm „jejich“ a jednu „moji“ akci. Já obětuji 8 večerů a jdu s ní do divadla, feministického hubu či podobného obskurního zařízení. A ona mi na oplátku jednou za měsíc fandí u piva ze Starého pramene. I když se občas ptá, proč nevyužijí víc „strategického potenciálu“ a nedám si sedmé pivko jako kamarád Jarda z Palmovky, řečený Turbo.
Co myslíte, vydrží takový vztah? Pište nám zdarma do komentářů pod článkem.
