Článek
Po brněnském dotovaném školním hřišti se procházel Pepa, třináctiletý kluk s poněkud záhadným úsměvem na rtech. Měl zase něco za lubem.
Pepa byl přemýšlivý skoro až profesorský typ, takový ten, co hledí do dáli, jako by tam za horizontem viděl řešení všech světových problémů, včetně těch vlastních.
Jednoho dne si totiž Pepa, zřejmě inspirován nějakým televizním pořadem nebo moderními internetovými trendy, usmyslel, že se mu sprchy po tělocviku zkrátka nezdají spravedlivé. Proč by se měl sprchovat s kluky, když tolik touží po sprchování s děvčaty?
Pepa má plán
A tak jednoho rána, vyzbrojen odhodláním a úředním listem papíru, zaklepal na dveře ředitelny.
Pan ředitel Ing. M.P. zvedl obočí, když Pepa položil před něj psychologické potvrzení o tom, že už vlastně není Pepa, nýbrž Josefína. Pepa ho získal od spřáteleného lékaře a psychologa.
Pro informační komplexnost dodejme, že chirurgicky Pepa předělán nebyl, jen měl papír, že se cítí jako žena, a že by bylo vhodné, jej vnímat jako ženu. A nenutit ho třeba ke sprchování s chlapci, jelikož by se tam necítil komfortně.
Ředitel se nachytal
Ředitel byl nejprve zaskočen. Na jejich venkovské tedy brněnské škole tohle ještě nezažil.
„Josefína! To zní krásně, poeticky!“ usmál se ředitel, a aniž by zvedl pohled od papíru, už viděl, jak budou v místním tisku psát o jejich škole jako o průkopnické.
Rozkaz byl jasný: Josefína bude mj. sprchovat s děvčaty. A tak Pepa, pardon, Josefína, kráčel po tělocviku do sprch s výrazem triumfu. Jenže to ještě netušil, že na něj v šatně nečeká vřelé přivítání, nýbrž osmnáct rozčilených párů očí. Děvčata si totiž myslela své. „Josefína?“ uchechtla se jedna z nich, „A jak to že nemáš prsa a naopak tak okatě okukuješ ta naše? Tak to tě pěkně zmácháme, holčičko.“
A tak se stalo, že místo aby Pepa našel v dívčí šatně azyl a klid, našel tam… no, řekněme, že docela bouřlivou lekci. Když pak Josefína, obohacena o pár modřin, vyšla z šatny, její odhodlání být dívkou výrazně ochladlo. Zpátky k chlacům ovšem taktéž nemohl, měl na to ten falešný papír od doktora.
A tak byl učiněn nový pokyn: Josefína se bude sprchovat sama, úplně nakonec, až budou všichni ostatní pryč. Jenže kvůli tomu Pepovi kolikrát zase několikrát ujela poslední tramvaj nebo-li šalina, jak se říká v tom zapadákově.
A co na to Pepa? Inu, Pepa se vrátil zpátky ke své původní identitě. „Víte, pane řediteli,“ řekl jednoho dne, „možná jsem to s tou Josefínou trochu přehnal. Možná by bylo lepší zůstat Pepou a sprchovat se prostě s kluky.“
A tak se Pepa vrátil do klučičí šatny, kde už na něj čekaly příjemně chladné sprchy a klid. Jen spolužák Vávra se mu zprvu posmíval, že ho zmlátily holky.
Jinak na dotazy spolužáků, co tam zajímavého viděl, odpovídal po pravdě, že nic. A to nelhal, jelikož než se stačil mlsně rozkoukat již ho děvčata pěkně domlátila - jak fyzicky, tak i psychicky.
Závěr
Moderní trendy jsou hezká věc, ale občas narazí na tvrdou realitu. A Pepa, ten už teď ví, že někdy je lepší být tím, čím opravdu jsme, než tím, čím bychom chtěli být – obzvlášť pokud jde o sprchy.
Poučení - podvádět a švindlovat se opravdu nemá. A to ani při volbě pohlaví.
