Článek
Kdysi stačilo zvednout obočí, nanejvýš dlaň. Dnes musí rodič před každým výchovným zásahem konzultovat advokáta, psychologa a tiskového mluvčího ombudsmana.
Facka? Bože chraň!
Ta je dnes vnímána hůř než pašování drog přes hranice. Zato dítě, které vám s gustem rozbije televizi a vyhrožuje, že na vás zavolá sociálku, je „kreativní, temperamentní a v emocionálně náročné fázi vývoje“.
Kde je rodičovská autorita?
Rodičovská autorita ve Střední Evropě vzala za své. Výchovné metody 21. století připomínají kurz vyjednávání s teroristy. „Matýsku, rozumím, že máš potřebu vyjádřit svůj názor pěstí, ale pojďme si uvařit meduňkový čaj a probrat to skrze své vnitřní dítě.“
Výsledek?
Matýsek má doma bezplatný hotel s room servisem, matka bere antidepresiva a otec spí v autě, protože „nesprávně komunikoval“.
A teď si představte puberťáka, kterému přeskočí v hlavě a rozhodne se, že v rámci hledání identity jednu vrazí babičce.
Páni poslanci a ministři, řekněte nám bez obvyklých vytáček - co má chudák seniorka dělat?
Počkat, až dítě dospěje a absolvuje kurz nenásilné komunikace? Ne, právě tady je prostor, kde by i moderní právní teorie mohla připustit možnost tzv. „výchovné sebeobrany“.
Tedy že když vám třináctiletý chlapeček dává low kicky do kolen, smíte ho alespoň mírně přidusit vlastním svetrem, aniž by to bylo posouzeno jako pokus o vraždu.
Je to zvláštní doba
Rodič nebo dokonce prarodič, který dá mladému darebákovi pohlavek, je lynčován na sítích a v televizi. Zatímco dítě, které zdemoluje třídu, znásilní spolužačku i asistenta pedagoga dostane psychologa a nového asistenta, a víkendový pobyt s arteterapií a jízdou na vodním skůtru v Portugalsku. Je tohle normální?
Možná by stálo za to si připomenout, že ne každá facka je zlo. Některé jsou jen zrychlená forma morální výuky.
Ergo kladívko, bolí podstatně méně než psychické tresty.
