Článek
Když jsem kdysi začínal jezdit s taxíkem, měl jsem za to, že moje práce spočívá hlavně v tom, trefit správnou adresu, nenabourat a občas najít ulici, kterou zrovna nerozkopali.
Po letech už vím, že řízení auta tvoří tak deset procent celé směny. Zbytek je psychologie. Někdy partnerská poradna. Někdy rodinná mediace. Občas krizová intervence. A všechno zadarmo.
Lidé mají zvláštní vlastnost. Jakmile zaklapnou dveře taxíku, přestanou být opatrní. Možná za to může ten pohled dopředu. Nemusí se vám dívat do očí. Stačí jim váš obličej ve zpětném zrcátku. To je přesně ta vzdálenost, ze které se dobře přiznávají věci, které neřekli ani doma.
„Můžu se vás na něco zeptat?“
To je věta, po které už nikdy nejde o dopravu.
Jednou nastoupil chlapík v perfektním saku. Celou cestu mlčel. Říkal jsem si, že konečně povezu někoho, kdo si jen potřebuje odpočinout. Tři minuty před cílem se nadechl a pronesl:
„Já jsem asi zničil vlastní rodinu.“
Pak mluvil až do konce cesty. O ženě. O dětech. O jedné hloupé aféře, která prý vůbec nic neznamenala, jenže teď znamená úplně všechno.
Zaplatil, poděkoval a odešel.
Nikdy jsem ho už neviděl.
Dodnes nevím, jestli hledal radu. Nebo jen člověka, který ho nebude soudit.
Jiný pán chtěl vědět, jestli se má rozvést. Druhý se ptal, jestli se má k manželce vrátit. Třetí byl přesvědčený, že od ní nikdy neodejde, ale jestli bych náhodou nevěděl o nějakém slušném hotelu.
Za jednu směnu vyřešíte dva rozchody.
Nebo je úplně pokazíte.
To už se nikdy nedozvíte.
Pak nastoupila paní jedoucí k notáři kvůli dědictví. Do cíle jsme jeli sedmnáct minut. Za tu dobu jsem poznal celou rodinu. Teta Libuše byla lakomá. Strejda Franta podepisoval všechno po druhém panáku. Synovec je neschopný. Švagrová vypočítavá. A jediná opravdu slušná bytost široko daleko je jezevčík Argo, který měl dědu rád, i když už nikoho nepoznával.
Člověk začne chápat, že každé dědictví se ve skutečnosti skládá hlavně ze starých křivd.
Mladí lidé zase pořád něco stěhují. Skříně. Gauče. Květiny. Sami sebe. Z jednoho vztahu do druhého. Z jednoho podnájmu do druhého. Během jediné směny jsem absolvoval dvě stěhování a tři nevěry, aniž bych vystoupil z auta.
Nejzajímavější jsou ale cestující, kteří radu vlastně nepotřebují.
Potřebují jen souhlas.
„Vy byste si koupil elektrokolo značky XY…?“
Přikývl jsem. Za deset minut bylo objednané.
Odpoledne nastoupil bagrista.
„Mám koupit nový bagr na „lízačku“ tedy na leasing ? Žena říká, že je to blbost.“
Přikývl jsem znovu.
Nikdy jsem bagr neřídil. Dokonce ani nevím, kolik stojí. Ale podle výrazu toho chlapa jsem právě zachránil jeho podnikání.
Nejspíš bych zvládl schválit i ponorku.
A pak jsou tu šéfové.
Respektive šéfové podle zaměstnanců.
Každá druhá šéfová je prý naprostý idiot. Každý třetí vedoucí je psychopat. Každý čtvrtý majitel firmy by bez zaměstnanců nepřežil ani pondělí.
A večer svezu jednu šéfovou.
Celou cestu mi vysvětluje, že největší problém firmy jsou zaměstnanci.
Člověk se za volantem naučí zvláštní věc.
Pravda sedí pokaždé na zadním sedadle.
Jen pokaždé na jiném.
Večer vypnu motor.
Taxametr ukáže dvě stě třicet kilometrů.
Jenže kdyby existoval taxametr na lidské osudy, naměřil by toho mnohem víc. Dva rozchody. Jedno dědictví. Dvě stěhování. Tři nevěry. Elektrokolo. Bagr. Osm pracovních konfliktů. A desítky vět začínajících slovy:
„Tohle jsem ještě nikomu neřekl…“
Někdy si říkám, že taxikář je poslední profese, kde si lidé ještě povídají s úplně cizím člověkem.
Možná proto, že vědí, že za pár minut vystoupí a jejich příběh zmizí za další křižovatkou.
Jenže nemizí.
Zůstane někde vzadu v autě. Vedle zapomenutého deštníku, dětské čepice nebo nákupní tašky. A když večer zamykám auto, dochází mi, že největší náklad jsem celý den nevezl v kufru. Seděl celou dobu na zadním sedadle.
