Článek
„Pane, já umím číst myšlenky,“ oznámil mi sebejistě, skoro trošku nestoudně.
Zpozorněl jsem. Ne snad proto, že bych okamžitě uvěřil, ale protože člověk cestou z redakce bývám již často znaven.
„A když uhodnu, na co myslíte, koupíte mi láhev vodky a celodenní jízdenku na MHD zóny 100 a 101 . Jo?“
„Dobře,“ řekl jsem váhavě, ne však submisivně.
„Mysli si, tlusťochu, čtyři předměty…- Můžete mi laskavě přestat tykat! (zvolal jsem ambiciˇozně) ..Pardon, myslete si čtyři předměty. Ale neříkejte je nahlas. Já je uhodnu.“
Zamyslel jsem se.
Rozhodl jsem se mu to maximálně usnadnit. Žádná kvantová fyzika, žádný daňový formulář, žádný rozsudek Nejvyššího správního soudu. Prostě čtyři úplně obyčejné věci.
Stůl. Jablko. Okno. Zebra.
Muž se soustředil.
Zavřel oči. Pak je zase obě postupně otevřel.
Podíval se na mě s výrazem člověka, který právě nahlédl do samotných hlubin lidské duše.
„Mám to.“
„Tak povídejte.“
„Měsíc. Kmín. Budík. Láhev rumu.“
Chvíli jsem mlčel.
„Nic jste neuhodl.“
„To není možné,“ namítl.
„Je.“
Následně žadonil o další pokusy. Ale ty jsem mu opravdu neposkytl.
Zazvonil zvonec, v Brně odzvonilo v deset jedenáct hodin a příběhu je konec.
