Článek
Více to vypadá, že někdo chce znovu otevřít staré rány.
Sjezd sudetských Němců v Brně rozvířil staré vášně. Místo dialogu přichází reflex akce a reakce. Smíření se opět stává nástrojem politického boje, nikoli skutečným cílem.
Jsou věci, které člověk fakt nechápe. Po třiceti letech od revoluce, kdy jsme udělali obrovský kus práce, kdy jsme vztahy s Německem posunuli úplně někam jinam, se najednou objeví (pofiderní) nápad uspořádat sjezd sudetských Němců zrovna v Brně. A teď se všichni tváří, že je to normální, že je to vlastně v pořádku. Vážně není.
Spojovat, ne rozdělovat
Ergo kladívko, napíši to úplně jednoduše. Politika není a nesmí být o tom lacině provokovat. Jak správně konstatoval již Václav Havel, správná politika má spojovat, ne rozdělovat. A když někdo přijde s akcí, která logicky vyvolá negativní reakci, tak se nemůže divit, že ta reakce přijde.
To přece není žádná nenávist, to je prostě přirozená obrana. Akce – reakce. Takhle to fungovalo a funguje všude.
Ostatně, my jsme po roce 1989 udělali maximum pro to, aby se vztahy s Německem uklidnily. Byla tady spousta gest, spousta snahy.
A teď někdo přijde a řekne: pojďme udělat sjezd, který má obrovskou historickou zátěž, a ještě ho dáme do (bláznivého) Brna. Pro pět ran do Německa, to opravdu nepůsobí jako snaha o skutečné smíření. Spíše naopak.
Nezlobte se na mne za upřímnost, ale více to vypadá, že někdo chce znovu otevřít staré rány.
Kdo teď sleduje českomoravskou politickou scénu, tak se asi nestačí divit. Místo toho, aby někteří politici řekli jasně: „…tohle není fakt dobrý nápad,“ tak začnou vymýšlet různá usnesení, polovičatá stanoviska, takové to alibistické lavírování.
Nikdo nechce říct jasný názor, aby náhodou někoho nenaštval. Výsledek? Zmatek a frustrace.
Vykutálená opozice
A pak tady máme českou opozici, která místo aby situaci uklidnila, tak ji ještě víc vyhrotí. Někdy máme pocit, že nejlepší, co by mohli udělat, je mlčet. Opravdu. Protože ne každá situace potřebuje velká slova. Někdy je mlčení mnohem silnější než jakýkoliv výkřik.
Autor tohoto komentáře není proti dialogu. Naopak. Dialog je důležitý. Ale dialog musí mít nějaký smysl, nějaký rámec, nějakou citlivost k tomu, co lidé vnímají. Nemůžeme ignorovat přece historii a očekávat, že to projde bez reakce. To je krajně naivní.
Smíření se nedá vynutit
Smíření vážně není o tom, že si někdo něco naplánuje a ostatní to musí přijmout. Smíření je dlouhodobý proces, který stojí na vzájemném respektu. A citovanou úctu tady v tomhle případě prostě nelze vidět. Spatřujeme spíše perfidní gesto, které je zbytečně provokativní.
A teď si položme jednoduchou otázku: pomůže tohle česko-německým vztahům? Posune nás to dál? Nebo nás to vrátí zpátky do minulosti? Podle mě je odpověď jasná. Neposune. Naopak.
Sebevědomí Češi a Moraváci
Myslím si, že bychom měli být sebevědomí, ale zároveň rozumní. Nemusíme ustupovat, ale taky nemusíme skákat na každou provokaci. A hlavně – měli bychom si uvědomit, že smíření se nedělá na pódiích a na sjezdech. Dělá se v každodenní práci, v konkrétních vztazích, v normální mezilidské (či mezifiremní) komunikaci.
Takže ano, berme na vědomí, že někdo o „smír“ možná nestojí. Ale o to víc bychom měli upozornit, že my o něj stojíme, ne křikem, ne okázalými gesty, ale klidem a rozumem.
Politika, která ztrácí rozum, přestává být službou lidem. A to je to poslední, co si dnes můžeme dovolit.
--------------------------
(modifikovaně psáno pro LN)
