Článek
Začněme popořádku - kdo je (či může být) v českém právním řádu předkladatelem zákona? Jednoduše řečeno ten, kdo návrh vytvoří a chce jej prosadit. Právo předkládat zákony nyní mají podle Ústavy poslanec, skupina poslanců, Senát jako celek, vláda a krajská zastupitelstva. Prezident republiky nikoliv.
Na papíře to zní logicky a demokraticky – více subjektů, více idejí…
Jenže praxe dlouhodobě ukazuje, že v českém prostředí se tato otevřenost proměnila v legislativní džungli. Za velkou chybu pokládám, že zákon může navrhovat samojediný poslanec či poslankyně.
Citovaná ústavní možnost jednotlivce předkládat zákony se měla kdysi asi stát pojistkou demokracie. V dnešní realitě se z ní stala zbraň – často zneužívaná k obcházení standardního vládního legislativního procesu. Poslanec, který chce vládě pomoci protlačit sporný návrh, jej prostě předloží sám. Odpadá mezirezortní připomínkové řízení, odborné posouzení i hlubší veřejná debata. Vzniká tak zkratka, která se sice tváří jako „rychlá reakce parlamentu“, ale ve skutečnosti oslabuje kvalitu zákonodárství.
Legislativní lavina, která se následně spustí, je děsivá. Každý z 200 poslanců má teoreticky právo podat vlastní návrh – a mnozí to dělají. Mnozí se i veřejně chlubí svou hyperaktivitou v tomto směru. Jakoby zde neplatilo – less is more (méně je někdy více).
Výsledkem jsou stovky novelizací, tisíce pozměňovacích návrhů. A právní předpisy, které se mění rychleji, než je občané, firmy, správní úřady či soudy dokážou vstřebat. Odborníci, ale i poučenější laikové pak právem mluví o „právním chaosu“ a „nestabilním právním prostředí“.
Zatímco v Senátu nemůže zákon navrhnout jeden senátor, ale jen Senát jako celek, ve Sněmovně stačí jediný podpis. Tato asymetrie je do očí bijící.
Jestliže chceme mít opravdu kvalitní legislativu, nikoliv sbírku polotovarů, musíme přehodnotit samotné nastavení této pravomoci.
Možnosti jednotlivce navrhovat zákon se snad dalo ještě rozumět v roce 1990, ne však v roce 2025. Revoluční čas jsou snad už dávno pryč.
Vyšší korupční potenciál
Člověk nemusí být zrovna protikorupčním expertem z Transparency International, aby mu bylo jasné, že když má dnes právo zákonodárné iniciativy i jednotlivý poslanec/poslankyně, tam je snáze podplatitelný (či jinak perfidně ovlivnitelný), než když by zákonodárný návrh musela povinně předložit skupina minimálně 25 poslanců.
Je zajímavé, že s tímto návrhem změny ústavy a conto minimálního počtu navrhovatelů nepřišli třeba Piráti nebo poslanci za STAN – skalní bojovníci proti korupci.
Návrh do budoucna
Navrhuji proto jednoduché řešení: zákon by mohl předložit jen „kolektivní (ne monokratický) subjekt“ – například skupina nejméně dvaceti-pěti poslanců. Mohli by být samozřejmě jak pouze z jednoho, tak i z více poslaneckých klubů.
Tím by se zvýšila váha (snad i kvalita) každého návrhu a snížila by se možnost, že parlament bude zahlcen individuálními, často mediálně motivovanými nápady.
Návrh zákona by se stal výsledkem alespoň minimálního konsenzu, ne osobního rozmaru či touhy po zviditelnění singulárních poslanců.
Sečteno - český právní řád potřebuje méně spěchu, méně exhibice a více důslednosti, odbornosti a shody. Legislativní proces musí být více důstojný, přehledný a promyšlený – ne přehlídkou „poslaneckých eg“. Jak je tomu často dneska.
Nezapomínejme – zákony (či jejich novelizace) se nemají tvořit pro tiskové konference a pro lajky na sociálních sítích, ale pro lidi a firmy, kteří podle nich žijí.
(psáno pro LN)
