Článek
A přesto z kina člověk odchází s pocitem, že se v něm cosik pohnulo.
A to už je, kurňa, docela slušný filmařský výkon.
Jesse Eisenberg si tu střihnul režii, scénář aj hlavní roli.
A spolu s Kieranem Culkinem vyráží do Polska dva bratranci – David a Benji.
Jedú tam uctít památku svojej babičky, která přežila holocaust. Jenže jak už to bývá, když se rodina vydá společně někam na výlet, nejde úplně o tu památku.
Jde hlavně o to, co mezi sebou ti lidi mají.
A David s Benjim toho majú mezi sebú až až.
David je takový ten typ, co pořád přemýšlá, jestli něco dělá správně. Kontroluje situaci, hlídá svoje emoce a snaží se být normální. Benji je přesný opak. Vletí do místnosti, rozhodí atmosféru, řekne první věc, co ho napadne, a pak se všichni možú divit.
A právě tady film funguje nejlíp.
Protože Benji není jenom „ten vtipný magor“. Culkin z něho postupně udělá člověka, který má v sobě cosi hodně smutného. Je společenský, hlučný, spontánní a skoro všude okamžitě přitáhne pozornost. Jenže pod tym vším je vidět člověk, který není se svým životem zrovna dvakrát spokojeny.
A Culkin je v tom fakt výborný. Oscara za vedlejší roli nedostal jen tak z nějaké akademické tomboly. Jeho výkon je živelný, nepředvídatelný a současně velmi přesný.
Eisenberg proti němu postavil Davida jako jeho pravý protipól. Tichý, nervózní, opatrný. Člověk, který by chtěl být trochu víc jako Benji, ale zároveň ví, že by to asi nevydržel ani do oběda.
A právě v tom je ten film chytrý.
Nejde totiž jen o dva bratrance. Jde o dva různé způsoby, jak se člověk vyrovnává s minulostí. Jeden o ní pořád přemýšlá, druhý před ní utíká tím, že je pořád někde vpředu, pořád něco říká a pořád něco dělá.
Do toho přijde Polsko.
A Polsko tu není žádná turistická pohlednica. Eisenberg ukazuje krásné města, ale zároveň místa, která sú zatížená dějinami tak těžkými, že se před nimi člověk jenom těžko schová. Výlet do Polska se postupně mění v konfrontaci s holocaustem a s otázkou, co vlastně znamená zdědit trauma, které člověk sám nezažil.
A tady bych měl k filmu jednu výhradu.
Občas je až moc uhlazený. Některé dialogy sú tak přesně napsané, že je člověk skoro slyší cvakat jako scenáristický mechanismus. A konec mohl být o něco výraznější. Film si totiž většinu času vystačí s drobnými situacemi a nenápadnými emocemi, což je sice sympatické, ale někdy bych tomu železu přece jen trochu víc přitáhl.
Na druhé straně – možná právě proto Opravdová bolest funguje.
Nesnaží se z holocaustu udělat hollywoodskou atrakci. Nesnaží se člověka za každou cenu rozbrečet. A už vůbec neříká, že každý problém musí mít nějaké velké finále, kde všichni pochopí smysl života.
Nic takového.
Lidi sú prostě lidi. Jeden je otravný, druhý je přecitlivělý, třetí neví, co říct, čtvrtý toho zase řekne až moc. A všichni se nějak snaží žít s tím, co dostali od svých rodičů a prarodičů.
A možná právě proto je ten název tak přesný.
Opravdová bolest není jen bolest minulosti. Je to aj bolest toho, že člověk sám neví, co se sebou.
A když už se člověk vydá do Polska hledat svoje kořeny, může nakonec zjistit, že největší problém není v minulosti. Je přímo v něm.
Závěrem
Takže jo. Opravdová bolest je velmi dobrý film. Není to žádná filmová bomba, ze které člověk sedne na zadek. Je to spíš dobře načasovaný, chytrý a místy dost vtipný film, který se tváří skromně, ale pod tou skromnosťou má překvapivě hodně vrstev.
A Kieran Culkin? Ten je tu prostě k sežrání. Nebo k zabití. Podle toho, jak dlouho byste s Benjim museli sedět v jednom autobuse.
Medvěd dává 87 % procent legendárního medu
Bo život je někdy takovy. Člověk jede do Polska kvůli babičce, projde půlku Lublinu, navštíví místa, kde by se měl člověk zamyslet nad dějinami lidstva – a nakonec zjistí, že největší bordel má stejně ve vlastni hlavě.
---------------------------------------
(psáno záměrně z 82 procent v ostravskem dialektu, důvod se dozvíte 25.11.2027, samozřejmě pokud se toho dožijete…)
Bonus - moje nejoblíbenější hláška z filmu: Najíme se konečně něčeho co není nakládaný. (Narážka na polskou kuchyni).
